A teď je jim konec.
Ondřej Synek, ten dvoumetrový obr, dobrák a muž, který svému sportu dával 26 let úplně vše, končí. Jednou a definitivně. Neplánuje žádný návrat za rok, za dva, na olympiádu v Paříži.
O nejtěžším rozhodnutí sportovce přemýšlel celé léto. Odjel s kamarády na své hondě na Balkán do Albánie, nebyl na telefonu, neřešil sociální sítě, jen přemýšlel.
O všem, co za poslední roky dokázal a taky o tom, že už je čas jít dál.
Konec velkého šampiona. Skifař Synek se rozloučil s profesionální kariérou |
„Když jsem se vrátil, už jsem byl rozhodnutý, dozrálo to ve mně. V září 1995 jsem přišel do loděnice v Brandýse, kde jsem začal veslovat. V září 1999 jsem přišel za Milanem Dolečkem do Dukly Praha, kde se mě ujal a začal se o mě starat. V září 2021 bych chtěl oznámit, že končím svou pouť vrcholovým sportem,“ usmál se dojatě.
Končí jedna z nejvýraznějších postav české sportovní historie. Chlap, který dokázal 14 let v kuse (!) vozit z největších akcí medaile.
Veslař Ondřej Synek
Doma má dvě olympijská stříbra, jeden bronz. Taky pět zlatých z mistrovství světa, čímž drží rekord spolu s Němcem Kolbem a Novozélanďanem Drysdalem. Pětkrát triumfoval taky na evropském šampionátu.
Tohle všechno ho řadí na piedestal nejlepších skifařů historie.
„Bylo to krásné, dlouhé, jsem za to rád. Ale v létě jsem byl poprvé v životě na dovolené. Jel jsem na kole, dal jsem si dvě piva, krkovici a byl jsem naprosto spokojený,“ líčil. „Jsem rád, že se mi takhle kariéra povedla. Když jsem byl malý kluk, o něčem takovém jsem vůbec nesnil.“
Nešika s míčem
Jak by mohl, vždyť sportovní začátky Synka nebyly zrovna povedené. Od sedmi let cvičil v Sokolu, v desíti si ve Staré Boleslavi podobně jako většina kluků chtěl vyzkoušet fotbal.
„Nevím, jestli to bylo pozdě, nebo kde se stala chyba, ale byl jsem na hřišti zoufale nešikovný,“ smál se.
Stal se otloukánkem, ze kterého si další kluci dělali legraci. Zvlášť, když se v záloze sešel s Markem Matějovským, pozdějším reprezentantem, kapitánem Sparty.
5krátse stal Synek mistrem světa. Doma má i dvě stříbra a bronz z OH |
„Taky jsem byl záložník, ale nikdy se mi nedařilo tvořit hru. Zatímco já vysedával na lavičce, on pořád hrál. Ale nebylo to proto, že nás trénoval jeho táta. Marek byl už tehdy vážně šikovný, zatímco mně dělalo problém i trefit se do balonu,“ vzpomínal.
Fajn, fotbal ne, co tedy?
Co třeba atletika? Synek začal docházet do staroboleslavského legendárního oddílu Houštky. Běhal, jenže tuze pomalu.
„Porážely mě totiž i holky, na stovce jsem dobíhal pravidelně poslední,“ popisoval.
Asi na rok si dal od sportování úplnou pauzu, než ho bratranec ve 13 letech vytáhl do brandýské veslařské loděnice. Bylo září 1995 a Synek právě našel sport, ve kterém si později podmanil svět.
Vzpomínky loučícího se Synka. Zlato ve čtyři ráno: Jsem mistr světa! |
Byť to na první dobrou podobně jako v předchozích sportech nevypadalo.
První vyjížďka? Obrovské trápení. Druhá? O něco lepší. Jenže pak přišla ledová sprcha, když v listopadu malý Synek poprvé z lodi vypadl a skončil ve vodě. I tak ho veslování chytlo, přestože se mu podobně jako ve fotbale nebo v atletice zprvu nedařilo.
Ondřej Synek
„Dlouho jsem se neuměl odpoutat z posledního místa. Sice mě neporážely holky, tak jako před časem na atletické dráze, ale na břehu ze mě musely mít legraci. Babička mi jednou vyprávěla, jak se na mě byla podívat na závodech v Praze a holky na břehu slavily, že výjimečně nejsem poslední. Dojel jsem předposlední,“ vzpomínal.
To se ale rychle změnilo, když Synka zkusil trenér Havlíček otestovat na trenažéru. Zatímco ostatní kluci už byli dávno zničení, on byl stále v pohodě. Laktát se mu totiž v těle tvořil daleko později, pomaleji se dostával do stádia únavy.
Tehdy si ho všiml i celoživotní kouč Milan Doleček, který si nevybroušený diamant přetáhl do Dukly.
„Sám jsem mu udělal testy a i přesto, že trénoval třikrát týdně, měl stejné nebo lepší parametry než můj syn Milan, který pode mnou trénoval dva roky intenzivně. Řekl jsem mu, že z něj možná jednou bude olympijský vítěz, protože tělo má nastavené fantasticky,“ tvrdil Milan Doleček starší.
Pomohlo i to, že z cvaldy, kterým Synek do patnácti byl, se najednou začal stávat dvoumetrový čahoun, což je pro veslování alfou a omegou.
Jako Švýcar, co vykrade Hahnenkamm
Synek byl navíc dříč, kterého si každý kouč přeje. Byl takový pedant, že v pozdějších fázích kariéry dokázal buzerovat i kouče Dolečka.
„Štve mě, když tomu dávám sto procent a ten druhý ne. Teď už mě to tolik nerozhodí, ale kdysi jsme měli hádky třeba kvůli tomu, že telefonuje během tréninku. Říkám mu: Teď trénujeme, tak ne že se tu budeš vykecávat. Vím, že se budu zlepšovat jen tehdy, když i on to bude dělat naplno,“ říkával v žertu.
 |
Synek postupně přešel ze čtyřky na dvojskif, následně na královský skif, kde na pozici jedničky vystřídal Václava Chalupu. A úspěchy přišly. První světový bronz bral už v Miláně v roce 2003. O dva roky později to zopakoval a načal úchvatnou řadu 14 let, při kterých na každé vrcholné akci roku získal medaili.
Ta nejcennější? Asi první světové zlato, které Synek získal na Novém Zélandu, a pokazil tak legendárnímu Mahé Drysdaleovi domácí party.
„Byl to zlomový okamžik v mé kariéře. Stal jsem se prvním Čechem, který dokázal vyhrát mistrovství světa na skifu – té nejtěžší disciplíně. To byla hrozná euforie, připadal jsem si jako Švýcar, co vykrade Hahnenkamm,“ usmíval se.
Vychovat nového Synka
Titul pak vyhrál i v letech 2013, 2014, 2015, když přišly první problémy. Na začátku olympijské sezony 2016 totiž lékaři odhalili, že má už několik let zlomený čtvrtý obratel.
„Tolikrát jsem to v sezoně chtěl vzdát. Každý den mě záda strašně bolela, neměl jsem na to sílu. Pokaždé, když jsem si sedl do lodě, jsem z ní chtěl okamžitě vylézt. Často to fakt nešlo,“ vzpomínal.
První kouč, předchůdce a stavitel lodi. Tři rozhovory o končícím Synkovi |
Navíc na jaře přišel o řidičák, když jel na padesátce víc než 100 km/h. Nebylo to zrovna povedené období a už vůbec to nebyla ideální příprava na hry v Riu.
Přesto na ně Synek odcestoval a jen díky profesoru Pavlu Kolářovi dostal šanci prát se o třetí olympijskou medaili na třetích hrách za sebou.
„Pavel Kolář ho vlastně zachránil. Přestavěl mu celé tělo nápravným cvičením, změnila se mu stavba těla a on mohl pokračovat ve veslování a veslovat ještě líp,“ vysvětloval Doleček.
Bronzový skifař Ondřej Synek v cíli olympijského závodu v Riu. (13. srpna 2016)
Po bronzovém Riu přidal ještě jedno zlato a stříbro ze světových šampionátů, než předloni tuhle šílenou řadu medailí přerušil, když ve finále mistrovství světa dojel šestý.
„Nominoval se na olympiádu a strašně si oddechl. Najednou mu bylo trochu jedno, že nemá medaili, což nikdy předtím nebylo. Už to byl náznak, že dlouhověkost končí a že s hlavou už bude těžce bojovat,“ všiml si Doleček.
Přesto bojoval. Zkoušel hledat nový impulz na dvojskifu s Jakubem Podrazilem, ale evropský šampionát jim nevyšel a Synkovi na konci května lékaři diagnostikovali syndrom nejasného snížení výkonu. Tehdy poprvé začal přemýšlet o konci kariéry.
O dva týdny později 14. června oznámil, že do Tokia nepojede. „Obrečel jsem to, ale je to asi nejlepší rozhodnutí, které teď můžu udělat, zároveň nejtěžší v kariéře,“ hodnotil to.
Teď udělal Synek za svou bohatou kariérou definitivní tečku. Že zůstal bez olympijského zlata? To mu vůbec nevadí.
„Pro mě je trochu záhadu, že vydržel tak dlouho. Jak se to povedlo? Asi tak, že si trénink dělal co nejpestřejší. Snažil jsem se ho nepřetěžovat zbytečnými tréninky. Chvíli dělal box, pak hrál hokej, bavilo ho kolo, lyže. Proto vydržel tak dlouho,“ myslí si Doleček.
Ondřej Synek na trati boleslavského závodu seriálu Kolo pro život.
Synka teď čeká nová role. Kromě kutilství, které tak miluje a cestování na své hondě, se bude dál věnovat veslování na plný úvazek. Rovnou totiž nastupuje na pozici vedoucího trenéra veslování na Dukle.
„Bude mi vlastně dělat šéfa,“ směje se Doleček. „Doufám, že jsem se k němu choval slušně, aby mi to nedal sežrat. Ale bude to výborný šéf. Jen ho musím hlídat, aby nebyl příliš velký pedant.“
„Rozhodně nechci být za nějakého ultra supa. Na druhou stranu vím, o čem vrcholový sport je, to budu po závodnících požadovat, jen tak se můžou posunout. Snad je nebudu moc dusit,“ doufá.
Cíl je jasný. Vychovat nového Synka.
