Za bezmála čtrnáct let svojí kariéry v americkém fotbalu už podobnou situaci zažil několikrát. Jeho tým slaví titul a on si na chvilku odběhne přebrat cenu pro nejužitečnějšího hráče právě skončeného Czech Bowlu.
Defense backs Jan Kabát patří dlouhodobě k absolutní české špičce v americkém fotbalu. Což dokázal i v letošní bitvě o domácí titul.
Poté, co mu skončily klubové povinnosti v nejvyšší rakouské soutěži s Prague Black Panthers, si přišel dát přídavek na Vysočinu mezi Gladiátory. A s nimi také druhou zářijovou sobotu slavil vítězství v 28. ročníku Czech Bowlu.
„Oslavy už sice skončily, ale všichni se z nich ještě sbíráme,“ směje se jen pár dnů po posledním utkání sezony Kabát.
Podle konečného výsledku 23:0 to skoro vypadá, že jste se v zápase s Prague Lions nestačili ani zpotit...
Možná na první pohled, ale jinak za tím bylo strašně moc přípravy – tréninky, videa a mítinky. Tři týdny jsme se připravovali jen na tenhle jeden zápas.
A evidentně vaše příprava stála za to, protože se zdálo, že jediné, co vás ten večer mohlo připravit o titul, byla bouřka...
Na začátku jsme byli trochu nervózní, ale postupně, jak se nám začalo víc a víc dařit, jsme získávali klid. A máte pravdu, že chvilku jsem se opravdu bál, aby nakonec zápas nezrušili kvůli bouřce. Naštěstí se to nestalo.
Předpokládám, že oslavy pak byly hodně bouřlivé a dlouhé. Možná náročnější než samotný Czech Bowl?
(směje se) Obojí bylo hodně fyzicky náročné.
Ze čtvrté ligy až k triumfu v Czech Bowlu. Gladiátoři dopsali pohádku |
Našel byste na sobotním výkonu týmu na hřišti přece jen nějakou chybu, nebo jste maximálně spokojený?
Myslím, že z naší strany na hřišti nebyl slabý článek. Jsem pyšný, jak jsme se dokázali s Czech Bowlem vypořádat. A to nejenom fyzicky, ale i psychicky. Všichni jsme ho zvládli perfektně.
Konkrétně vy osobně až tak, že jste si kromě zlaté medaile převzal i cenu pro nejužitečnějšího hráče. Nutno dodat, že ve vaší kariéře už poněkolikáté. Ještě se vám tahle kombinace nepřejedla?
(usmívá se) Ne, a doufám, že ještě nějakou dobu ani nepřejí. Jinak jsem to už někde říkal, pro mě je daleko důležitější vyhrát finále, individuální úspěch je jen třešnička na dortu. Ale když se to povede takhle obojí, je to fantazie.
Co jste říkal atmosféře, kterou vytvořila bezmála tisícovka fanoušků? Měla podle vás Česká asociace amerického fotbalu při výběru místa pro Czech Bowl šťastnou ruku?
Rozhodně! Atmosféra byla neskutečná. Finálových zápasů už jsem odehrál hodně, ale nepamatuju si, že by někde byla podobná kulisa.
Takže jste si ji dokázal naplno užít i přes maximální soustředění na utkání?
Lidi byli opravdu hodně slyšet. Když se třeba některému hráči něco povedlo, skandovali jeho jméno, což není v americkém fotbalu až tak tradiční. Hodně nás to posouvalo, cítili jsme všichni velkou zodpovědnost. Chtěli jsme fanouškům udělat radost.
Už několikrát byla zmíněna neuvěřitelná rychlost, s jakou se dokázali Gladiátoři dostat z úplného dna až na samotný vrchol. Zní to skoro jako pohádkový příběh, souhlasíte?
Taky se na to tak dívám. I když já přišel do Jihlavy ve chvíli, kdy už se tady hrála nejvyšší soutěž, tudíž jsem pořádný kus z té cesty přeskočil. Na druhou stranu jsem i s ostatníma klukama od Panterů cítil obrovskou zodpovědnost za další krok. Byli jsme odhodlaní dotáhnout to až do konce.
Zlatého...
Přesně. A že to takhle krásně dopadlo na domácím stadionu, tak to je skutečně splněný sen. Nebo jak jste řekla, pohádka se šťastným koncem. Fantastický pocit.
Pojďme se na chvilku vrátit na úplný začátek, proč jste si vybral zrovna americký fotbal?
Předtím jsem nějakou dobu dělal atletiku, běhal jsem za Slavii Praha. Jenže mě časem štvalo, že je to až moc individualistický sport, chtěl jsem být spíš v týmu. Pak jsem si poprvé zkusil na English campu americký fotbal a úplně jsem se do něj zamiloval. V Praze jsem si pak hned našel klub.
Byla to láska na první pohled?
Jsem přesvědčený, že hned jak si na sebe člověk poprvé obleče výstroj, pozná, jestli je to láska na celý život, nebo z toho nic nebude. Já věděl, že je to napořád.
A neplánoval jste někdy, že byste vyrazil zkusit štěstí rovnou do Ameriky?
Když jsem byl mladší a naivní, tak jo. (směje se) Navíc jediná možnost, jak se tam dostat, byla jít na školu. A to už jsem prošvihl. Možná v Evropě bych určitou šanci měl, dostal jsem i nějaké nabídky, ale Amerika, to je jiný level.
Máte rád filmy o americkém fotbalu? Napadá mě například Zrození šampiona...
Jo, mám. Třeba Vzpomínku na Titány. Jsou to takové hezké pohádky z prostředí sportu, který miluju.
Z laického pohledu jde v americkém fotbalu hlavně o to zastavit útok soupeře za jakoukoliv cenu. Ovšem určitě se u něj musí i přemýšlet, nebo ne?
Záleží na jaké pozici. Opravdu bych rád věřil, že ho nemůže hrát každý trouba. (usmívá se) Nicméně jsou v něm situace, které nevyžadují moc přemýšlení. Jeden známý americký trenér se dokonce nechal slyšet, že do obrany nepotřebuje raketové inženýry. (směje se) Ale zase naopak rozehrávači jsou vždycky nejchytřejší hráči v týmu.
Jednou jste se nechal slyšet, že máte rád, když můžete protihráče sestřelit. To pořád platí?
(směje se) Ano, i když pravidla jsou čím dál víc proti mně. Každopádně když to sedne, a je to všechno tak, jak má být, je to... To se skoro ani nedá popsat.
Máte nějaký speciální návod, jak se co nejlépe psychicky nachystat na důležitá utkání? Asi musíte mít, když v nich potom sbíráte ocenění jako na běžícím pásu. Nebo ne?
Je pravda, že to nejde automaticky. Musím se psychicky nakopnout, ale zároveň zase ne moc, abych zachoval potřebný klid.
Takže v čem tkví vaše kouzlo?
Většinou se úplně izoluju od ostatních i venkovního světa. Člověk musí být hodně motivovaný, ale ne přemotivovaný. Když to shrnu, přemýšlím jen nad příští akcí, nikdy ne nad tím, co už bylo, nebo co přijde někdy potom. Potřebuju projít předzápasovou osobní cestou a dojít až na konec. A to se snažím učit i mladší kluky.
Zase na druhou stranu, pokud by se každý hráč izoloval jako vy, potřeboval by klub mnohem větší šatnu...
(směje se) Je to tak, vzhledem k tomu, že je nás tam padesát. Naštěstí jsou kluci, kteří se před zápasem naopak raději baví s ostatními a jsou ve společnosti.
Pantery by neopustil, ale v srdci má už i Gladiátory Svoji kariéru spojil Jan Kabát především s Prague Black Panthers (na snímku v jejich dresu). Dva roky po sobě si ale třicetiletý obránce vyzkoušel i dres Vysočina Gladiators. A také v něm byl velmi úspěšný. Dva roky po sobě si Jan Kabát zpestřil soutěžní sezonu s pražskými Pantery jakousi brigádou u Gladiátorů. Loni přijal nabídku Vysočiny z důvodu, že rakouská liga, v níž jeho mateřský tým už nějakou dobu působí, vůbec nezačala. A letos si přijel do Jihlavy prodloužit zápasový zápřah poté, co se Panteři nedostali do play off. „Musím říct, že Gladiátoři mi za ty dva roky přirostli k srdci,“ prozrazuje třicetiletý defense backs jihlavského týmu. „Cítím se tady jako doma,“ dodává. Minulý rok se nakonec ani nejvyšší česká liga nedohrála úplně celá, kvůli obavám z šíření nemoci covid-19 jí chybělo finálové rozuzlení. Letos už se ale Czech Bowl hrál. A užil si ho s Gladiátory i Jan Kabát. Po vítězství 23:0 v souboji s Prague Lions slavil nejen mistrovský titul, ale získal také cenu pro nejužitečnějšího hráče rozhodujícího utkání sezony. „Panteři jsou moje srdcovka, nikdy bych je neopustil, ale cestu jsem si našel i ke Gladiátorům. Bylo to tady super,“ rozplývá se Kabát. Nadšený byl dokonce až tak moc, že by si klidně dovedl představit ještě i další repete. „Původně jsem sice říkal, že už bych byl asi proti, ovšem po letošním rozuzlení jsem nové spolupráci nakloněný,“ potvrzuje Kabát. „Už si zase nepamatuju všechnu tu náročnost a dřinu, ale jen euforii a nádherný pocit vítězství.“ |
