Co jste si pomyslel, když jste hned v první bráně ťukl?
Že jsem fakt trouba. Nic jiného. Naštěstí nebyl moc čas nad tím nějak víc přemýšlet a jel jsem dál.
Pak už jste nechyboval.
Člověku probleskne hlavou, že je sice blbec, ale pak si řekne, že není na co čekat. Spadne z něj takový ten stres, že může udělat chybu, když pojede něco, co nemá úplně pod kontrolou. Já věděl, že pokud chci uspět, musím jet na hraně. Všechno mi vyšlo a díky tomu byl ten čas tak dobrý.
Zpravodajstvíz nedělního programu v Troji |
Co jste říkal na čas 97,27 sekundy?
Byl jsem spokojený. Ten čistý čas 95 je fantazie, když si vezmu, že Jířa (Prskavec) jel 90… Pět vteřin za Jířou, to se mi mockrát nepovedlo.
Věřil jste, že s tím časem můžete být tak vysoko?
Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. V první chvíli jsem byl hodně překvapený, když jsem viděl ten čas i se šťouchem. Říkal jsem si, že kdybych ho neměl, asi bych vyhrál. Pak jsem tak nějak bezmyšlenkovitě zareagoval, zahodil pádlo a nic víc bych nehledal.
Když jste viděl, jak jeden závodník za druhým končí za vámi. Začal jste být nervózní, jestli z toho nakonec nebude vítězství?
Musím říct, že ani ne. Spíš jsme si z toho dělali trochu srandu. Byl tam Pavel Kubričan, můj bývalý trenér z juniorské kategorie. My měli vždycky pravidlo, že kdo šťouchne první nebo poslední branku, tak musí kupovat ostatním ve skupině čokoládu. Tak jsme na to vzpomínali.
Český kanoista Lukáš Rohan v závodě Světového poháru v Praze Troji.
Poprvé je vyhrál závod Světového poháru. Považujete to za největší triumf vaší dosavadní kariéry?
Jednoznačně. Tohle je nejvíc. Navíc vyhrát se šťouchem je v našem sportu trochu neobvyklé. Ukazuje to, že jízda byla něčím speciální. A navíc porazit Davida Florence i Benjamina Savšeka… Být s nimi na pódiu a stát výš, to je neskutečné.
Mluvil jste už s otcem Jiřím, někdejším úspěšným deblistou a nyní šéfem organizačního výboru závodu?
Jen mi gratuloval a říkal, že jsem se k němu trochu přiblížil (smích). Určitě to probereme víc, ale bude mít teď jiné starosti a já asi nějakou chvíli taky, tak si to chci užít.
Jak jste si užil českou hymnu?
Zpíval jsem. Využil jsem, že mám tenhle krásný respirátor a že mě nikdo nevidí. Užil jsem si to i tím, že mi Evka (Říhová) včera říkala, že chce dneska zase zpívat českou hymnu. Tak jsem rád, že jsem jí dal takový dárek. Zpívá krásně, tak jsem si to fakt užil, super zážitek.
Do závodu jste šli spolu s dalšími olympioniky z plné přípravy. Příliš se to ale neprojevilo: vy jste vyhrál, kajakář Jiří Prskavec taky, kanoistka Tereza Fišerová byla třetí…
Je pravda, že trénujeme. Na druhou stranu náš výkon není tak dlouhý, takže se dá jet i z těch pár tréninků navíc. Také se projevilo, že jsme tady doma, takže jsme zužitkovali tu mírnou výhodu, co tady máme. Sedlo nám to, snad jsme se dobře naladili a v červenci na to snad navážeme.
Je to pro vás velké povzbuzení před hrami v Tokiu?
Velké, ale byl bych nerad, kdyby se psalo, že jsem vyhrál a najednou jsem velká naděje na medaili. Ne, že by mě to nějak rozhodilo, ale bylo by to trochu vytržené. Využil jsem domácí prostředí, fakt mi to sedlo. Pro mě je důležité, že vím, že když mi to sedne, můžu ty nejlepší porazit. To může platit i v Tokiu, ale tam to bude úplně jiný závod, tak bych to spíš hodil za hlavu a bral to jako povzbuzení k tréninku.
