Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

RECENZE: Elite Dangerous: Odyssey je odfláknutý přídavek za cenu plné hry

Rozšíření Odyssey vesmírného simulátoru Elite Dangerous slibovalo už tak komplexní hru rozšířit o další vrstvu. Bohužel, výsledek neodpovídá vysokým očekáváním a na místo řady vylepšení hru spíše rozbil.
60

Elite Dangerous: Odyssey

Platforma: PC
Výrobce: Frontier Development

  • Celá Mléčná dráha k prozkoumání
  • Nové planety
  • Nejúplnější vesmírný simulátor na trhu
  • Oproti konkurenci poměrně realistické
  • Podpora VR
  • Hezká hudba
  • Multiplayer
  • Obrovské množství nedodělků a chyb
  • Pokažená nová grafika
  • Špatná optimalizace
  • Zpackané nové rozhraní
  • Střílečková část je nudná
  • Úmorný grinding

Herní karta

Elite Dangerous je projekt tak monumentální, že je jen obtížné o něm mluvit stručně. Komplexní vesmírný simulátor, který má ambice, ne nepodobné nechvalně proslulému Star Citizen, stát se simulátorem vesmíru se vším všudy.

Nově přichází s možností vypravovat se na povrch některých planet a do interiérů orbitálních stanic po svých, přičemž je s tímto spojen nový herní režim střílečky, který snad má v představách vývojářů do řad hráčů přilákat novou krev.

Elite Dangerous: Odyssey

Způsob, jakým ovšem spuštění nového rozšíření zpackali, nejspíš mnoho nových hráčů nepřiláká. Nový hráč si totiž vedle rozšíření musí koupit i základní hru (která nově již zahrnuje starší rozšíření Horizons), což ho na Steamu dohromady přijde na šedesát eur. Našinec hru přes různé české obchody může pořídit výrazně levněji, ale i tak se cenou vyrovná jiným AAA titulům.

Množství technických problémů, které ovšem novou aktualizaci provázejí, spolu s jen těžko pochopitelnými rozhodnutími na poli herních mechanizmů a velmi sporadickou komunikací vývojářů ohledně toho, co konkrétně s problémy chtějí dělat, takovou cenu rozhodně neospravedlňuje. Bez nadsázky se dá říci, že hra je ve fázi placeného alfa testování.

Dosavadní verze Elite Dangerous s rozšířením Horizons byla v současnosti již poměrně vyladěný vesmírný simulátor, který sice trpěl jistými neduhy, zejména v podobě grindování nezbytného pro vylepšení výzbroje, ale šlo o vesměs vydařenou a hladce fungující hru, jejíž hlavními přednostmi je možnost kochat se bombastickými a celkem věrně vymodelovanými výjevy naší galaxie a souboje s ostatními hráči, které se v momentě, kdy se člověk svůj stroj naučí dobře ovládat, stávají velmi zábavné.

Rozšíření Odyssey hru doplňuje o podprůměrnou arénovou střílečku, přináší další grindování a sype písek do hodinového mechanizmu hry základní.

Zhoršil se výkon, planety a hvězdy jsou v drtivé většině ošklivější a nové rozhraní je katastrofální. Mnoho hráčů má dodnes problémy se vůbec připojit k serverům (offline hrát nelze, a to ani v single playeru) a snímkovací frekvence se místy propadá i na čtvrtinu toho, co uměla původní hra, aniž by tomu vizuální kvalita odpovídala. Zdá se, že na tomto vývojáři intenzivně pracují a je nutno říci, že po druhém updatu je výkon alespoň ve volném vesmíru již téměř zpátky, kde byl. Přesto není jasné, jak někomu mohlo připadat jako dobrý nápad Odyssey vydávat ve stavu, v jakém je.

Vedle střílečky nové rozšíření přidává ještě režim exobiologického výzkumu, který působí dojmem, že ho rozpracovali na pět procent a pak to zabalili. Naprosto nudný a zbytečný.

Interiéry stanic jsou až na kosmetické detaily mrňavé a identické, a i když nevypadají špatně, rychle se okoukají tak, že člověk vše raději vyřídí přes terminál přímo v lodi.

Snad jedinou větší funkcí, která se trochu povedla, jsou taxíky, kterými se může člověk nechat dovézt kamkoliv v galaxii, kde je nějaký přístav. To se hodí, když si chce třeba někde vyzvednout některou ze svých zaparkovaných lodí nebo zajít si na nějakou pozemní misi bez toho, aby riskoval svůj koráb.

Navzdory zdrcující kritice výše ale přesto hru doporučuji, i když s rozšířením Odyssey bych být kupcem ještě aspoň půl roku počkal. Pokud vás zajímá proč, nebo co jsou konkrétní vady, které mě vedly k tak příkrým odsudkům rozšíření, čtěte prosím dále.

Hra stejně stará jako její průměrný hráč

Elite Dangerous: Odyssey

Elite Dangerous vyšla koncem roku 2014, nicméně svým způsobem jde o jednu z nejstarších her, pokud ne tu vůbec nejstarší, jaká se dodnes prodává.

Historie série Elite totiž sahá až do roku 1984, kdy první díl vyšel pro dnes již zcela obskurní počítače BBC Micro a Acron Electron. Hra se ale rychle rozšířila prakticky na každou platformu, která v té době existovala. Jednak díky své, na tu dobu revoluční, grafice, ale hlavně díky návykovosti založené na kombinaci vesmírné 3D arkády spojené s možností vylepšování lodě a poměrně komplexním systémem obchodování.

Mnoho základních herních prvků a mechanizmů z první „Elity“ přitom se sérií zůstává dodnes. Například procedurálně vygenerovaný vesmír, tvary a názvy mnoha lodí, zlí mimozemští Thargoidé, tvar základní stanice, doplňování paliva z koron hvězd nebo třeba melodie Na krásném modrém Dunaji hrající, když přistáváte s pomocí dokovacího počítače, odkazující na kultovní Odyseu 2001 od Stanleyho Kubricka.

Ozvěny z budoucnosti lze na původní verzi (resp. verzích, protože prakticky na každé platformě byla hra trochu jiná) spatřit i v tom, že se do historie zapsala jako jeden z prvních titulů, kdy po vydání na Acron Electron musel být vydán patch, protože kvůli chybě hráč nemohl cestovat hyperprostorem. Tenkrát to měli ovšem trochu složitější, protože nestačilo nahrát aktualizovanou verzi na server, nýbrž museli hráčům poštou rozesílat fyzické kopie. I přesto byla hra v té době naprosto fenomenálně úspěšná a ve všech verzích se jí podle odhadů prodalo 500 tisíc až milion, což je i na dnešní dobu docela slušné číslo.

V devadesátých letech následovaly Frontier: Elite II a Frontier: First Encounters (též Elite III nebo Frontier II), z nichž zejména druhý titul opět trpěl velkými technickými problémy. První Frontier byl prvním hrou ze série, se kterou jsem se dostal do kontaktu, a ihned jsem mu propadl. Nic podobného (kromě bezprostředního nástupce) předtím ani ještě dlouho potom se možnostem Frontierů ani nepřiblížilo a v mnohém zůstává tato hra nepřekonaná dodnes. A to včetně nejmodernější inkarnace.

Hráč se se svou lodí mohl pohybovat po mapě opravdu galaktických rozměrů, která věrně zobrazovala polohy mnoha skutečných hvězd a jediným jejím nerealistickým nedostatkem bylo, že byla značně zploštělá. Každá hvězda měla své planety a ty zas měly své měsíce a všechna tělesa už tenkrát obíhala po realistických oběžných drahách, vše v realistických rozměrech, a téměř na všem, co nemělo zdrcující gravitaci nebo atmosféru z kyseliny sírové, se dalo přistát. Včetně terraformovaných planet, na kterých ani v Odyssey dosud přistávat nemůžeme.

Co víc, vesmírné lodě ve Frontierovi ctily fyzikální zákony, a tak když jste zapnuli motor, loď neustále zrychlovala, dokud jí nedošlo palivo. Jednou se mi takto podařilo zrychlit až na třetinu rychlosti světla. O tom si v nové Elitě můžeme nechat jenom zdát a pokud vím, jsou dodnes oba Frontiery jediné dva rozšířenější vesmírné simulátory, kde je něco takového možné.

Elite Dangerous: Odyssey

Důvodem, proč od tohoto Frontier Developments ustoupili, je snaha usnadnit hráčům „vzdušné souboje“ a záměrně říkám vzdušné, protože lodě se zde chovají jako letadla. Lze sice vypnout „letovou asistenci“, což vede k tomu, že loď reaguje newtonovsky jen na impulzy od pilota a udržuje si setrvačnost, ale ani potom nedokáže zrychlovat přes „maximální rychlost“, která je u některých lodí vyšší a jiných nižší, ale nikdy nepřesahující zhruba 2000 km/h. Někdo to může uvítat, ale pro mě toto vysloveně kazí věrohodnost a hru to řadí po bok nekonečné řady dalších průměrných vesmírných „simulátorů“.

Nevadilo mi, když jsem ve Frontierovi kvůli fyzice měl problém nepřítele dostat. Naopak to byla výzva, kterou bylo velmi zábavné překonat a člověk při tom získal i jistý cit pro mechaniku, který mohl uplatnit i ve skutečném životě. Dalo by se tak říci, že Frontier byla svým způsobem hra vzdělávací. Vedle fyziky se v ní člověk mohl naučit mnohé z astronomie, ale i se důvěrně seznámit s hezky ztvárněnými skvělými skladbami věhlasných klasických skladatelů.

Frontier: First Encounters (Elite III), byl prakticky jen vizuálně „vylepšený“ díl předchozí (další ozvěna z budoucnosti), kdy většina dříve jednobarevných povrchů byla otexturována a bylo přidáno pár typů misí, zápletka s Thargoidy a několik nových, převážně ošklivých lodí.

A pak nastalo sucho. Jak jsem sledoval, jak herní technologie dozrávají a jak se grafika zlepšuje daleko za meze čehokoliv, co bych si kdy býval uměl představit, vždy jsem si stýskal, jaké by to bylo skvělé, kdyby Frontiera (a TIE fightera) vydali znovu, ale s dnešní grafikou a možná pár dalšími věcmi navíc, jako třeba možností vystoupit a projít se po některém z těch měst, v nichž jsem přistával.

Splněný sen?

Když se pak ke mně s jistým zpožděním doneslo, že pokračování skutečně vyšlo, jen stěží jsem dokázal ovládnout své nadšení. To ale záhy vystřídalo jisté zklamání, když jsem zjistil, jak osekaná je fyzika, že zmizely 3D mapy slunečních soustav, že hru nelze hrát offline a přistávat jde (v rozšíření Horizons) jen na menších skalnatých planetách bez atmosféry. Zamrzel mě i změněný design imperiálních lodí. Proč zrovna z krásného, ikonického Curriera museli udělat takové psí hovínko, to opravdu nepochopím, ale budiž.

Vesměs je nový grafický háv velmi slušivý a hratelnost byla, po zakoupení joystycku s hallovým senzorem (nutnost!) dobrá. Když jsem si pak konečně pořídil virtuální realitu a přidal ještě letecké pedály, stala se hratelnost dokonce skvělou, až jsem chvílemi zapomínal na tu okleštěnou fyziku.

Elite Dangerous: Odyssey

Oproti předchozím dílům se značně rozrostlo i množství různých výdělečných i nevýdělečných aktivit, kterým se může člověk věnovat. Atmosféru živého vesmíru hezky doplňují galaktické zprávy, které se postupem času aktualizují a hráč tak může v reálném čase sledovat, jak se vyvíjí historie a politika čtvrtého tisíciletí. Noviny byly už ve Frontierovi, ale zde je nově možnost zprávy během poletování poslouchat jako podcast.

Významného zlepšení doznala i galaktická mapa, která již není jen pár desítek světelných let hluboká, nýbrž svými rozměry Mléčné dráze již odpovídá přesně.

Má očekávání opět začala značně bobtnat, když se začalo proslýchat, že se chystá další velká aktualizace. Až do alfa testování bylo informací poskrovnu. Všichni doufali, že konečně budeme moci přistát na Zemi, ale zároveň s tímhle nikdo moc nepočítal.
Nakonec se hodně lidí trefilo, když hádali, že hlavní změnou bude možnost vystoupit z lodi a po stávajících planetách a stanicích chodit po svých. Dosud bylo možné vylodit se jen na planetách, s vozítkem zvaným SRV. Bohužel se ale nepotvrdilo, že vystupování bude zcela plynulé, tedy že se člověk bude moci po své lodi procházet a vystoupí přechodovou komorou. To je sice snad jedna z věcí, které se někdy údajně snad dočkáme, ale podobně jako přistávání na planetách zemského typu nejspíš stále ještě v nedohlednu.

To by ale ještě bylo to nejmenší.

V dnešní době už jsme bohužel celkem smíření s tím, že když vyjde nějaká nová hra, bude plná chyb, a než začne fungovat tak, jak má, může to trvat týdny, nebo dokonce i měsíce. Viz nedávný debakl s Cyberpunkem 2077. Nakonec, není to vždy jen chybou vývojářů. Od svých počátků se počítačové hry staly extrémně komplexními a složitými a v kombinaci s velkou svobodou hráče, množstvím různých aktivit a samotnému množství hráčů a jejich interakcí existuje prakticky nekonečné množství situací, které mohou nastat, z nichž některé vyvolají technické problémy a zdaleka ne všechny lze předvídat. To je důvod, proč probíhá alfa a beta testování. Ovšem to je vždy s menším počtem hráčů, tedy logicky s menším potenciálem chyby odhalit. Ale to, co předvedli Frontier Developments s rozšířením Odyssey, to se jen tak nevidí.

Když si tedy stáhnu nějaký zbrusu nový titul, jak už jsem naznačil, neočekávám, že bude bez problémů. Co ale očekávám, je, že si ho budu moci alespoň v nějaké formě zahrát. Ne tak Odyssey. Technicky vzato tedy hra spustit šla, ale během spouštění na mě vždy, bez dalších podrobností vyskočilo okénko s oznámením, že se nepodařilo navázat spojení s herními servery. A to u Elite znamená, že kromě tutoriálu si nezahrajete nic. Co hůř, kromě toho, že nešlo spustit nové rozšíření, přestalo fungovat i předchozí rozšíření Horizons a základní hra.

Marně jsem se snažil na Internetu najít odpověď, vytvořit požadavek v naprosto nepřehledném systému hlášení problémů, stěžoval si na oficiálních fórech, vše bez úspěchu. Teprve po čtyřech dnech mě jiný uživatel fóra upozornil na skutečnost, že problém by mohl souviset s nabídkou síťových nastavení, které jsem si do té doby, ani po 300 odehraných hodinách, nevšiml. A skutečně. S instalací nového DLC se hra rozhodla, že místo hlavní síťové karty bude používat virtuální síť Hamachi, u které jsem už úplně zapomněl, že ji mám vůbec nainstalovanou. U žádné jiné hry jsem se s tímto nikdy nesetkal. Z oficiálních zdrojů vývojářů se o tomto snadno řešitelném problému dodnes nedočteme nic. Tedy čtyři dny po vydání jsem si hru konečně mohl zahrát.

Co mě čekalo, je v nejlepším případě rozpačité. Prvním nápadným rozdílem proti předchozí verzi byla zhruba poloviční snímkovací frekvence. To se mezitím sice podařilo výrazně zlepšit, ale na planetách a stanicích je hra v detailech, v jakých byla ve verzi Horizons dokonale plynulá, na pokraji hratelnosti, což je nejbolestivěji cítit ve virtuální realitě.

Nová „planetární technologie“, kterou se tvůrci před vydáním tolik holedbali, zdaleka nedostává očekáváním, jaká vyvolali. Ba dokonce lze říci, že značná část planet, ne-li většina, teď vypadá hůř než před rozšířením. Mnohem hůř vypadají i hvězdy a celkově se ve hře zdá být rozbité osvětlení, kdy jsou planety často tak „přepálené“, že se ztrácejí veškeré detaily, nebo kokpit lodi tak černý, že se děje totéž. Nevadilo by mi, kdyby to bylo výsledkem realističtějšího ztvárnění vesmíru, kdy je-li ve vakuu něco ve stínu, je to prostě dokonale černé, ale tak to není. 

Elite Dangerous: Odyssey

Uvnitř lodi je atmosféra, tedy i rozptýlené světlo a okna musí mít adaptivní filtr, jinak bychom nemohli sledovat detaily na hvězdách. Osvětlení planet se navíc často podle vzdálenosti, v jaké se od nich loď nachází, průběžně mění, a to tak, že z černočerné tmy odvrácené strany se stane jasný den. Při letu nad povrchem planety pak hráčovu loď doprovází jakýsi obří stín, který mění nasvícení planety v okruhu desítek kilometrů.

Planety nyní z výšky několika kilometrů vypadají téměř všechny stejně a až na občasný kráter se krajiny z členitých a různorodých, proklaných kaňony, změnily na jednotvárný gaussovský šum. Navíc se na téměř všech planetách dokola opakuje ta samá textura skály, což vzhled také zrovna nevylepšuje. Jsou sice i planety, které skutečně vypadají dobře, ale je jich jak šafránu. Jediným vylepšením proti předchozí verzi je, že se dá přistávat i na některých planetách s řídkou atmosférou, kdy tato hraje různými barvami v závislosti na chemickém složení.

Technických problémů má hra mnohem více a jejich výčet by byl delší než tato recenze, ale u většiny z nich snad můžeme doufat, že je postupně vývojáři opraví. Větší obavy ve mně ale vyvolávají problémy, které jsou zjevně výsledkem vědomého rozhodnutí.

Už dřívější verze Elite Dangerous se netajily snahou hráče podojit o nějaké ty mikrotransakce za kosmetické úpravy, ale alespoň si člověk mohl vybrat barvu své kombinézy. Nové vylepšení tuto možnost odstraňuje a nutí hráče platit za něco, co již dříve měl. Což dává tušit, jakým směrem se filozofie studia ubírá a nevěstí to nic dobrého do budoucna.
Ale to je jen kosmetika. Mnohem hůře pochopitelné jsou změny samotných herních mechanizmů či některé mechanizmy nové.
Už ve verzi Horizons hra hráče nutila k pořádné dávce grindování při sběru různých nesmyslných surovin, které jsou potřeba pro některá vylepšení lodi, bez kterých člověk nemá šanci v soubojích obstát proti ostatním lidským hráčům, i kdyby byl sebelepším pilotem.

Elite Dangerous: Odyssey

Tehdy si hráči prosadili aspoň rozšíření skladovací kapacity z tisíce kusů celkem na 300 kusů od každé jednotlivé suroviny (kterých jsou mraky). Nové rozšíření omezení vrací zpět na 1000 ks všech materiálů dohromady, čímž už tak úmornou aktivitu činí ještě úmornější. Aby toho nebylo málo, přidává Odyssey ještě nové suroviny pro vylepšování skafandrů a zbraní, jejichž sháňka je neméně frustrující než u těch lodních.
A skafandry, to je kapitola sama pro sebe. Spolu se zbraněmi si je můžete zakoupit vždy na přesně tom samém místě na stanicích a základnách, přičemž pokud byste se chtěli věnovat exobiologii, budete potřebovat skafandr Artemis, nebo pokud chcete mít v rámci pronikání do nepřátelských stanic schopnost odřezávat panely konzolí a různé jiné schránky, budete potřebovat skafandr Maverick. Protože z nějakého zcela nepochopitelného důvodu nástroj na odběr vzorků ani laserový nůž (které nejsou se skafandrem fyzicky nijak spojeny) nelze vybavit do skafandru bojového, zvaného Dominator.

Jakkoliv je toto nelogické, dalo by se to snést, kdyby se specializované skafandry aspoň daly koupit, ale jak jsem brzy zjistil, kdekoliv jsem přistál, měli vždy jen skafandr Dominator. A kdybych si na internetu nenašel, kde se specializované skafandry koupit dají (Swigert dock v systému Chowei nebo Thesiger Port v systému Gurabru), hledal bych je dodnes. Proč se vývojáři jeden z nových aspektů hry (exobiologii) rozhodli zablokovat takovouto překážkou, to lze jen obtížně pochopit.

Po planetách i stanicích po svých

A tím se dostáváme k hlavní novince rozšíření, kterou jsou tzv. „space legs“ tedy schopnost chodit po svých. Po planetách i stanicích. Jenže.

Jenže skafandr má baterku, která má kapacitu menší než chytré hodinky, takže bez vozítka se od lodi po svých nedostanete dál než jeden kilometr, pokud je vám život milý a nemáte s sebou zrovna pytel náhradních akumulátorů.

Výdrž baterky ovlivňuje především okolní teplota, což dává smysl, když je horko způsobené přímým dopadem slunečních paprsků na skafandr na planetě typu Merkuru, ale když chodíte po nějakém měsíci, kde je sto Kelvinů a vakuum, tak dost dobře nechápu, proč by to mělo žrát energie výrazně více, než když je teplota o sto kelvinů vyšší.
Interiéry stanic a přístavů jsou až na barvy a dekorace naprosto totožné. Žádné procházky po prstencích, kolem přistávacích ploch a podobně se nekonají. Ani střelecké souboje přímo ve stanicích.

Elite Dangerous: Odyssey

Skenování rostlin pro exobiologii je úmorná nuda zdůrazněná tím, že chce-li člověk naskenovat jeden druh, musí odebrat aspoň tři vzorky, které od sebe musí být ovšem vzdálené alespoň jeden kilometr (vzdálenost se mění, ale nikdy není krátká), takže se stejně mezi jednotlivými nalezišti musí člověk pohybovat ve vozítku, protože jinak dojde baterka a následuje smrt, resp. každou chvíli člověk musí sázet baterky nové.

Aby to bylo ještě otravnější, tak když už nějakou tu rostlinu botanik naskenuje, musí pokračovat ve skenování stejného druhu, dokud nemá všechny tři vzorky. Pokud naskenuje nějakou jinou rostlinu dřív, předchozí vzorek je ztracen, protože náš průzkumník neumí vyměňovat lahvičky, které jsou plné jen zčásti. Takže potom musí jak blbec běhat tam a zase zpátky. Stačilo mi to jednou. Rostlin je v celém vesmíru jen 14, s drobnými variacemi.

Největším lákadlem „chodícího“ herního režimu mají být podle všeho FPS mise, kterých je několik typů, od vystřílení základny přes vypojení proudu až po získání nějakých dat z nějakého terminálu či jiných předmětů. I na tomto poli Odyssey selhává na celé čáře. Nepřátelé fungují jako projektilové houby, takže veškeré taktizování v podstatě postrádá smysl a vaším největším nepřítelem je rozhraní, ve kterém je potřeba neustále něco přepínat pomocí meníček, která jsou tak pomalá a neintuitivní a je jich tolik, že než člověk udělá, co chce, je po něm.

Všechny nepřátele je nutno ničit pomocí dvou zbraní. Jednou na štíty, druhou na střelbu „do měkkéhoׅ“. Přehazování zbraní trvá neúnosně dlouho a často se stane, že člověk v rychlosti vybere zbraň (nebo nástroj) jinou a než konečně udělá, co chce, nepřátelé se na něj sesypou a rozstřílí ho na kusy. Jedinou účinnou strategií proti počítačovým protivníkům tak je v nízké gravitaci skákat ze střechy na střechu (což oni z nějakého důvodu neumějí) a odtud je jednoho po druhém odkrouhávat.

Základny vypadají všechny prakticky identicky, a tak se i tento herní režim velmi brzy stává vysoce stereotypním. Ničemu nepomáhá ani skutečnost, že chce-li člověk dosáhnout slušné snímkovací frekvence, je třeba pořádně osekat detaily. Kdo pak Elite hraje ve virtuální realitě (což je u tohoto titulu poměrně vysoké procento hráčů), musí se prozatím smířit s tím, že skafandrovou část si zahraje jen na virtuální dvourozměrné obrazovce. Snad jediné, co mi na tomto režimu přišlo zajímavé, je simulace různých úrovní gravitace a z toho plynoucí kousky, které si člověk může dovolit.

Hra bude také asi zábavnější, když člověk mise plní v kooperativním multiplayeru, zejména pak, pokud by se střetl s týmem dalších skutečných lidí, ale to jsem bohužel neměl jak otestovat a zmiňované problémy budou kazit i tento herní režim.

Vývojářům z Frontier Developments však nestačilo pokazit novou část hry. Bylo potřeba zkazit i to, co už ve hře bylo dříve a fungovalo. Například rozhraní pro vylepšování lodí je teď tak chaotické a nesrozumitelné, že vždy, když chci koupit nějakou novou zbraň nebo jiný systém, raději hru postím v režimu Horizons, abych věděl, co dělám. Už jsem tedy snad pochopil, jak to funguje, ale udělat chybu je snadné a člověk může během sekundy promrhat peníze, které vydělat trvalo hodiny. Hru nelze ukládat, takže chyby jsou nevratné. V novém rozhraní přitom navíc každá operace vyžaduje asi pětkrát tolik kliknutí než v tom starém. Funkcionality přitom žádné nové nepřináší.

O málo lépe je na tom galaktická mapa, která je nyní sice také nepřehlednější a vyžaduje více klikání, ale zato alespoň nějaké ty nové funkce nabízí. Například je možno přepínat mezi systémy, ve kterých má člověk zaparkované různé lodě, podle konkrétní lodě. To je, alespoň pro mě, funkce velmi praktická.

Ani rozhraní přístavních služeb, jako jsou mise a obchod, nezůstaly ušetřeny změn. Celkově jsou na první pohled nepřehlednější, ale přinášejí i nové funkce jako filtrování misí podle typu, což se hodí.

Je ta hra strašná?

Skoro by to tedy vypadalo, že Odyssey je po všech stránkách downgrade. Je zde ale i pár věcí, které se mi líbí. Například taxislužba, která vám umožní doletět si do jiného systému pro zaparkovanou loď. Jistě, šlo už dříve a jde i nyní, si přímo loď nechat poslat tam, kde člověk zrovna je, ale to trvá déle, je to podstatně dražší a rozhodně méně vizuálně zajímavé, pokud během čekání nemá člověk nic jiného na práci.

Líbí se mi také, že v obchodu s loděmi jsou nyní lodě vidět v barvách a všech detailech, a ne jen jako rotující obrysy.

Přes všechny výše jmenované problémy se mi líbí i možnost procházení se po planetách a stanicích. Jakkoliv je to špatně realizované, zážitek ze hry to přece jen vylepšuje.

To je už ale také vše. Za třicet pět eur na Steamu za samotné rozšíření žádná velká sláva. A už vůbec ne, pokud by si člověk měl hru kupovat celou. Jako skalní fanoušek série to sice snesu a beru to jako předplatné na další dva až čtyři roky vývoje, kdy se snad dočkám věcí jako plynulé vystupování z lodi a procházení se po ní, kdy se snad otevře širší interiér stanic nebo přibudou další typy planet, na kterých lze přistávat nebo nové lodě, ale soudím, že s takovým přístupem budu spíš v menšině.

Nicméně, pokud jde o vesmírné simulátory, je Elite pořád ještě tím nejlepším na trhu ve smyslu co nejrealističtějšího modelu naší galaxie, kdy zejména ve virtuální realitě je hra naprosto ohromující, tedy alespoň pokud jde o turistické zážitky, jaké si v ní fanoušek astronomie může dopřát. A rozhodně přinejmenším částečně dělá to, co Star Citizen jenom slibuje. Zároveň mi ale v ústech zůstává trpká příchuť toho, čím hra být mohla a čím nejspíš nikdy nebude.

Přese všechno Elite Dangerous Odyssey se skřípějícími zuby doporučuji, protože sám mám chuť a budu hru hrát dál. Bylo by tedy neupřímné činit závěr jiný. Elite totiž není hra, ale spíš koníček. Rozhodně to ale nebude záležitost pro každého.

Pokud tedy Elite už máte a uvažujete o nákupu nového DLC, doporučuji ještě aspoň půl roku až rok počkat, než se to nejhorší doladí a cena klesne.
Pokud hru nemáte, ale jste fandy science fiction a sníte o letech mezi hvězdami a objevování nových světů, tak doporučuji pořídit si základní hru, která se dá u nás sehnat za necelé dvě stovky a snadno se v ní dají strávit stovky hodin.

Autor:

Hodnocení hry

Redakce

60 %

Čtenáři

69 %

Vaše hodnocení

Doposud hodnotilo 69 čtenářů

  • Nejčtenější

Nebýt seriálu o Buffy, jsem bezdomovec, přiznala hvězda The Last of Us

Osmačtyřicetiletý herec Pedro Pascal dnes díky seriálům jako The Last of Us, Mandalorian nebo...

Nový trend na Twitchi: Streamerky promítají hry na svá prsa a pozadí

Streamerka Morgpie objevila nový způsob, jak zaujmout své převážně mužské fanoušky na Twitchi, když...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Pozapomenutá hra od mistrů žánru RPG už se dá zase pořídit legálně

Špionážní klasika Alpha Protocol od legendárního studia Obsidian se vrátila do oficiální...

Už hrajeme šestý díl, provokují vývojáři The Elder Scrolls fanoušky

Do vydání dalšího dílu legendární RPG série The Elder Scrolls zbývají ještě dlouhé roky, vývojáři...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Úspěšní vývojáři zepsuli velká vydavatelství. Padla i velmi vulgární slova

V posledním roce obchází herním průmyslem strašidlo masivního propouštění, svou pozicí si nemohou...

Předplatitelé PS Plus dostanou v dubnu nedoceněný herní propadák

Největším tahákem dubnové nabídky pro předplatitele služby PS Plus je loňská fantasy střílečka...

Vývojáři mobilní hříčky utratili za marketing více, než stojí vývoj velké hry

Aktuální mobilní hit Monopoly GO! vydělal během pouhých deseti měsíců od uvedení již dvě miliardy...

Judas nechce být novým Bioshockem, sází na znovuhratelnost

Legendární herní vývojář Ken Levine konečně poodhalil detaily o své dlouhé roky připravované hře...

PRVNÍ DOJMY: Stellar Blade nabízí daleko víc než jen sexy zadek hlavní hrdinky

Po první hodině strávené v nelítostném světě akční hry Stellar Blade můžeme být zatím spokojení....

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...