Svět se topí v přívalech vody. Zatéká i do polozemnice, již svírá neproniknutelná temnota. Oheň uprostřed občas zasyčí, když až k jeho plamenům natáhne své chladné prsty déšť. Kolem se krčí pět postav a sleduje věčný souboj živlů. Dažboh, pán slunce a ohně, jako by zuřil, že mohutné mraky dusí jeho slávu. Zvlášť když temnotu rozčísnou blesky a zaduní pán hromu Perun. A k němu se přidá Stribog, nevypočitatelný bůh větru, pod jehož silou se lámou stromy a nahýbají se i kmeny posvátných dubů. Teď je na Perunově straně, ale už brzy rozfouká jiskry ve skomírajícím ohništi tak, že pařáty pána ohně zachvátí celý hvozd. A ty, kdož neuniknou, si odvede do podsvětí sám jeho vládce Veles.
Mytologie v mlhách zapomnění
Takhle nějak to mohlo vypadat před více než tisícovkou let. V dobách, kdy ještě zdejší Slované neznali jednoho křesťanského Boha, pro každý živel měli jiného a říkali jim všelijak. I pro každou řeku či horu měli nějakého bůžka, každou tůň či les obýval lecjaký běs, a dokonce i v každém posvátném stromě sídlil duch.
Vladykovu souložnici po řadě rituálů opili vínem, anděl smrti ji za vlasy odtáhl do stanu, kde s ní souložilo šest mužů, položili ji vedle nebožtíka, stařena jí dala provaz kolem krku a muži ji škrtili.
