Už je to rok, co i váš bikerský svět postihl koronavirus. Jak moc vám virus komplikoval život?
Určitě komplikoval. Ale neměli bychom si stěžovat, protože nám to komplikovalo život méně než většině lidí. S omezeními jsme se potkali, museli jsme se s nimi vypořádat.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Najít cestu, naučit se s tím pracovat, udržet motivaci. Aby se člověk udržel v kondici, protože pro sportovce je blbé, že nemůže zastavit a pak znovu začít. Není to jako zastavit výrobní pás a pak ho zase rozjet. Sportovec se musí udržovat v kondici, ten výrobní pás musí pořád jet. Dost jsme se prali s nevědomostí - že nevíme, co kdy bude a tak. Ale za ten rok už jsme si to každý v hlavě srovnali. Musíme dělat furt to, co děláme, nezastavit se a počítat s možností, že se závody zruší. Pokud se zruší, takový je holt život.
Takže jste se tím naučili žít.
Přesně tak.
Negativa v současné době asi převažují. Vidíte ale nějaká pozitiva?
Jednoznačně to, že si většina lidí našla cestu k pohybu, k pobytu v přírodě, to je pozitivní. Byly i pozitivní náznaky soudržnosti, kdy si lidé chtěli a začali pomáhat. To je fajn vidět. Bohužel k tomu patřilo i to, že vznikala velká polarizace ve společnosti. Část společnosti celou situaci bagatelizuje, zpochybňuje, část se k tomu zase možná staví až přehnaně a obezřetně. Důležité je udržet si zlatý střed. Je to věc, která je nebezpečná, musí se řešit, ale nemůžete se z toho sesypat.
Kristián Hynek
Co bylo pro vás osobně nejpozitivnější?
Strávil jsem díky tomu daleko víc času s rodinou, se syny.
Když mluvíme o potomcích, spousta dětí, ale i dospělých začala jezdit na kole i kvůli tomu, že spoustu věcí nešlo dělat.
To je pravda, ale nemůžeme být přehnanými idealisty. Všichni, kteří se na kolo vrhli, u něj asi nezůstanou. Ale i kdyby u něj zůstalo třeba jen deset procent lidí, kteří sport nikdy nedělali, je to fajn.
Jaký byl vlastně ekonomický dopad na váš tým v téhle nelehké době?
Za náš tým můžu říct, že 80 procent partnerů ten svůj slibovaný vstup nezměnila. Nějací partneři k snížení přistoupili, ale v součtu… ušetřily se nějaké náklady, i když ty největší se realizovaly - jako třeba Cape Epic. I přesto, že se závod neuskutečnil, se 80 procent nákladů utratilo. Ale celkově to byla nula k nule. Někde jsme ztratili, někde ušetřili. Vůbec si nemůžu stěžovat, naopak musím poděkovat partnerům, že s námi zůstali a podrželi nás.
Už minulé léto se závody znovu rozjely, ale i teď nejistota trvá, některé závody se ruší. Máte odhad, kdy se situace vrátí do normálu?
Neodvažuju si být prorokem. V dnešní době neví nikdo vůbec nic. Vnitřně věřím a doufám v to, že situace nemůže být horší než loni. I organizátoři se naučili najít mechanismy, aby se závody konat mohly. Kolo pro život bylo jedním z prvních i na světové úrovni. I to mělo pozitivní aspekt. Český divák měl možnost sledovat celou českou špičku doma i napříč disciplínami. Bylo to závodění světové úrovně.
Jak velkou roli hraje nejistota v dlouhodobém plánování vašeho týmu?
Největší komplikací je plánování cest - letenky, ubytování. Vezměme si třeba závod Transalp, který je v létě. Už v lednu bychom měli vyřešenou logistiku, bydlení, věci okolo. Teď čekáme na poslední chvíli, což s sebou nese dodatečné náklady. Pokud čekáte do poslední chvíle i kvůli negativnímu testu na covid, letenka je třikrát tak drahá.
Po roce znovu říkáte, že je to pro vás definitivně poslední sezona. I přesto, že nemáte jistotu, že objedete závody, které chcete?
Na 99 procent i přesto. Nemůžu to odkládat do nekonečna. Už teď si říkám, že v 41 letech trochu přesluhuju. Na druhou stranu se furt ujišťuju, že je to hodně o hlavě. Cyklistika mě furt baví, motivaci nepostrádám. Furt jsem schopen konkurovat nejlepším, i když je to těžší a těžší. Nemůžu to ale dál odkládat, musí to přijít, je nejvyšší čas. I když třeba sezona bude covidem ovlivněná, můj konec to neovlivní.
Co to jedno procento?
To nevím. (smích) Jedině, že by se mi nepodařilo sehnat náhradu do týmu. Že bych musel s Martinem (Stoškem, bronzovým z MS v maratonu) absolvovat etapáky, aby měl s kým jezdit. Ale to snad nenastane. Intenzivně pracujeme na tom, aby náhrada byla. Jednou z nich je i nově příchozí Andreas Seewald, který pokud prokáže svůj potenciál, mohl by být tím, kdo se po bok Martina postaví. Je to neprobuzený potenciál. Co máme údaje z jeho testů a osobních konzultací s jeho trenérem, je to kluk, který to v sobě má.
Vy jste o konci kariéry mluvil už dávno, ne?
Možná to bude patnáct let, takových třináct určitě. To tehdy souviselo se ztrátou motivace na jedné straně a nabídkou velmi zajímavé pracovní pozice na straně druhé. Tam to vážně hrozilo. Kdyby tehdy pracovní nabídka, kterou jsem měl, klapla, asi bych skončil a paradoxně bych nedosáhl na své největší kariérní úspěchy. Osud tomu chtěl, že jsem neskončil a když se ohlídnu, jsem šťastný, absolutně bych neměnil. I teď bych si přál, aby mi tu práci nedali, což nedali. Od té doby už ale nebylo žádných pochyb, nebyla žádná etapa, kdy bych chtěl skončit. Rozhodl jsem se soustředit na maratony a zjistil jsem, že to mi jde líp. Že nejsem výbušný typ.
Tím, že byl Cape Epic odsunut až do druhé poloviny sezony oproti začátku roku, mohl byste kariéru ukončit na něm, ne?
Bylo by to zajímavé, ideálně na vítězném Cape Epicu. Ale ono to tak asi nebude, protože čtrnáct dní na to je mistrovství světa. Na druhou stranu, Elba, kde má mistrovství světa být, je závod, který mám strašně rád. Je to místo, kde tu kariéru rád zakončím zrovna tak.
