Jeho babička uprchla z Čech během 2. světové války před nacisty. „Minulý týden bohužel zemřela. Ve sto letech,“ pronesl Američan smutně. V rozhovoru pro MF DNES a nbl.cz vzpomíná, že si pamatuje její telefonní hovory v češtině, guláš s knedlíky, který rodině vařila, a pivo, které si s gustem dávala.
V Ústí jste čtyři sezony. Co jste si s babičkou stihli říct o vašem českém angažmá?
Bohužel posledních deset let trpěla stařeckou demencí, takže už bylo složité od ní zjišťovat různé informace o Česku, protože si plno věcí nepamatovala. Už jsme o mém angažmá nestihli mluvit. Ale vybavuji si střípky z mého dětství, třeba jak mluvila česky se svojí rodinou do telefonu. Když jsem poprvé přijel k vám, viděl jsem spoustu věcí, o kterých mi v dětství vyprávěla a které mi ukazovala na fotografiích. Podíval jsem se na její dům, zavítal jsem do jejího rodného města, také hodně básnila o Praze.
Spencer Svejcar jako malý se svou babičkou.
Jaký byl její příběh?
Narodila se v Brně, vyrůstala v Ostravě a v Československu zůstala do dvaceti. Až pak se dostala do USA. Přicestovala tam během 2. světové války, když už to tady bylo nebezpečné. Vycestovala sama bez rodičů, ale s jejich pomocí, její otec zemřel ve válce. A pak se spoustu let do Československa nepodívala... Je to šílený příběh, ale pro mě je „cool“ poznávat zemi, kde vyrůstala, a to, o čem mi vyprávěla. Jako kluk jsem toho slyšel vážně hodně, ale neuměl jsem si pod tím nic moc představit.
Než jste se v létě 2017 upsal Slunetě, byl jste v Česku?
Kdepak. Tehdy jsem byl poprvé nejen v Česku, ale i v Evropě. Teď zpětně lituju, že jsem s babičkou jako kluk nemluvil víc česky. I když jsem ji oslovoval česky babičko a nikdo tomu doma nerozuměl. Slyšel jsem ji česky mluvit, vždycky po probuzení mi říkala Dobré ráno, ale sám jsem se to neučil, vaše řeč je těžká. Kdo mohl tušit, že jednou budu hrát v Ústí? Můj strýc, který žije ve Státech, česky trochu mluví a táta díky své mámě taky něco umí. V Česku mám i prastrýce, který je profesorem na univerzitě v Praze, nebo bratrance.
Česká kuchyně vás díky vaší babičce tedy nepřekvapila?
Dělala guláš, knedlíky, klobásy, šunku. Tedy těžká jídla, ale dával jsem si je i tady a hned jsem ty chutě poznával. I pivo jsem znal díky babičce, měla ho ráda, to já taky, i když ho nepiju moc. Během sezony se ho snažím spíš stranit. I když je tu jedno z nejlepších na světě.
Cítíte se díky vaší babičce částečně i Čechem, ačkoli jste tady nevyrůstal?
Čím déle jsem tady, tím víc se cítím Čechem. Už po příchodu do Ústí jsem vnímal, že jsem tady zapadnul. Navíc fanoušci mají rádi dříče, což se zamlouvá i mně. Sedli jsme si. Ústí se mi dostalo za čtyři roky pod kůži, tak dobře tady je! Spoluhráči a fanoušci jsou skvělí, město je fajn. Kromě mého rodného města jsem tu strávil nejvíc času ve svém životě a Ústí se stalo mým druhým domovem. Je smutné ho opouštět kvůli zranění kotníku a operaci, neplánoval jsem to tak.
Nešlo to jinak?
Zkoušel jsem různé varianty, ale bolest kotníku je veliká. Vazy jsou přetrhané. Bojoval jsem s tím celou sezonu. Mrzí mě, že musím odjet za této situace, ale ať se stane cokoli, Ústí pro mě bude vždy výjimečné. Jsem otevřený další nabídce.
Chcete český pas?
Pomýšlím na to. Je to dlouhý proces, musím udělat průzkum, jak moc reálné to je. Rád bych české občanství získal, je to můj cíl.
Směřujete i k reprezentaci?
Ano. Kdyby se mi to podařilo, bylo by to něco úžasného. S nikým z národního týmu jsem o tom ještě nemluvil, ale vedu o tom různé konverzace s různými lidmi.
Vášnivý rybář Spencer Svejcar má české kořeny díky své babičce.
Co by říkala babička, kdyby vás viděla v českém dresu?
Považoval bych za čest, kdybych mohl reprezentovat vlast mojí babičky. Bohužel minulý týden zemřela, bylo jí sto let. Šlo by o skvělou možnost, jak uctít její památku, kdyby se to stalo. Vlastně celá rodina mi přeje, aby se to povedlo. Všichni jsou basketbalovými fanoušky a taky by mě chtěli vidět v české reprezentaci.
Jak po letech v Česku hodnotíte úroveň NBL, tuzemské nejvyšší basketbalové soutěže?
Je to dobrá a velmi soutěživá liga, která má v Evropě respekt. A Ústí nad Labem je pro mě dobrá volba, po týmové stránce i díky velmi dobrým vztahům s trenérem Pištěckým. Klub také pomáhal se zařízením pobytu mé snoubence. Postupně jsem se sblížil s fanoušky, spoluhráči a všemi kolem. A když jsem měl možnost tu pokračovat, mít každý rok o něco lepší kontrakt, bylo to pro mě po všech stránkách vyhovující, protože jsem se tu mohl dál zlepšovat.
Sehrály vaše české kořeny nějakou roli při vyjednávání o angažmá v Ústí nad Labem?
Spíš jsem měl štěstí, že jsem se sem po univerzitě dostal. Sluneta Ústí mluvila s mým agentem a byl to první klub, který mi dal nabídku. Takže jsem to nijak neplánoval, ale když už jsem tu byl, chtěl jsem to tady poznat co nejvíc.
Strávil jste tu čtyři roky, stal se kapitánem mužstva. Už vás lidé v Ústí na ulici poznávali?
Každý rok toho přibývalo. Když jsem šel do centra města nebo do obchoďáku, lidé už věděli, že tu hraju. Já i moje snoubenka Mackenzie chodíme do škol diskutovat s dětmi, já sám vyrážím na různé akce a poznám tak už spoustu lidí. Někdy jsem se vyfotil s fanoušky v restauracích a občas jsem už někde dostal i jídlo nebo drink zdarma (smích).
 |
Bylo pro vás složité se do Česka v létě kvůli pandemii dostat?
Nejdřív to byl celkem stres. Nejtěžší bylo, že chyběly odpovědi na otázky. Věci se měnily každý týden, s tím pak i letenky. Nevěděli jsme, jestli se sem dostaneme. Nejtěžší bylo vycestovat ven ze Států. Byla kolem toho spousta bezpečnostních otázek a ukazování potřebných dokumentů. Měli jsme ale díky úsilí klubu a vedení ligy ty správné dokumenty, aby naše úřady viděly, že tu mám kontrakt, a nakonec se to povedlo snáz, než bych býval čekal.
S výjimkou první sezony s vámi v Ústí nad Labem byla i vaše snoubenka, která prý učí celý klub anglicky.
Ano, je to tak. Poslední dobou už to nebylo tolik jako dřív, protože se musela víc věnovat své práci ve Státech. Dřív ale učila hodně lidí, včetně českých hráčů. Někteří už předtím mluvili slušně, ale chtěli se třeba ještě zlepšit. Mackenzie se tu rozhodně nenudila a bavilo ji to tady, včetně pomáhání s výukou různým lidem. A ještě k tomu i docházela do některých škol.
A jaké práci se snoubenka věnuje ve vaší domovině?
Pomáhá řídit poměrně velkou firmu, která renovuje domy. V našem bytě v Ústí měla na velkém stole asi tři počítače a řídí byznys na dálku. Řeší účetnictví, plánování práce a plno dalších věcí. Mítinky přes aplikace Zoom nebo Facetime a přes počítače je dokonale propojená se svou kanceláří ve Státech. Je super, že to takhle může fungovat.
A jak se dá skloubit časový rozdíl šesti sedmi hodin?
Tohle je už docela těžké. Často musela vydržet do půlnoci, když měla různá jednání. Už tam ale pracuje delší dobu a má důvěru vedení společnosti, takže může dělat podle svého plánu. I tak ale musela někdy zůstávat vzhůru dlouho do noci. Je úžasná, že to tak zvládá.
Ví se o vás, že jste vášnivý rybář. Povedl se vám v Česku nějaký zajímavý úlovek?
To ne. Během sezony není příliš času a já se do toho moc nehrnul. Doma v Coloradu, kde je spousta řek i jezer, jsem rybařil odmalička, s tátou i třemi staršími bráchy. Největší úlovek mám ale z Aljašky, odkud pochází moje Mackenzie a kde její rodiče mají loď. Z ní jsem chytil velkého lososa, který měřil kolem metru. Na Aljašce je prostě všechno velké (smích).
