První mistrovství světa v hokeji po druhé světové válce budilo v Československu pozornost. Válkou těžce zkoušená země nedočkavě očekávala turnaj, na jehož konání si nikdo kromě Prahy netroufl. Silný národní tým navíc patřil při neúčasti Kanady k hlavním favoritům.
Za těchto okolností se na šampionát připravoval i tuzemský rozhlas, sportovní přenosy byly již tehdy zavedenou součástí vysílacího programu. K mikrofonu se měl postavit také mladý reportér Štefan Mašlonka.
Štefan kdo?
Čerstvě 27letý a dosud nepříliš známý Slovák utvořil během mistrovství komentátorskou trojici se zkušenějšími českými kolegy - dlouholetým pracovníkem rozhlasu Otakarem Procházkou a matadorem sportovní žurnalistiky Josefem Lauferem.
Ani jeden z nich patrně netušil, jak obrovské sportovní nadšení brzy pomůžou v lidech svou prací vyvolat.
Stál u zrodu dvojjazyčného komentáře
V tu chvíli měl Mašlonka (narozen ve Smižanech roku 1920) za sebou stále ještě poměrně krátkou kariéru. Z východu Slovenska po maturitě přesídlil do Bratislavy, kde jeho novinářská dráha naplno začala.
Nikoli však v rozhlase, nýbrž v tisku.
Jedny z prvních zkušeností sbíral za války jako člen sportovní redakce novin Slovák. Díky pochůzkám po stadionech získal kontakty. Netrvalo proto dlouho a mladý Mašlonka se ocitl na konkurzu v rozhlase.
„Bylo nás dohromady osm. Na stadionu se hrál nějaký přípravný zápas slovenské reprezentace a každý jsme dostali deset minut,“ vzpomínal na sklonku života v rozhovoru pro Slovenský rozhlas.
„O týden nebo deset dní později mi zavolal pan Balaďa, který byl tehdy tajemníkem rozhlasu v Bratislavě. Vyřídil mi oznámení komise, že já jsem byl nejlepší.“
Už v březnu 1942 si tak 22letý Mašlonka odbyl komentátorskou premiéru na fotbalovém utkání Bratislavy a Považské Bystrice.
A v dalších letech se rychle vypracoval.
Sbíral hlasatelské zkušenosti, angažoval se v agenturním zpravodajství nebo stál u zrodu slovenského Klubu sportovních novinářů.
Brzy po válce se Mašlonka poprvé potkal s Josefem Lauferem, který v tu dobu dávno platil za protřelého mazáka tuzemské sportovní reportáže. V červnu roku 1945 přijela fotbalová Slavia k přátelskému duelu do Bratislavy a oba komentátoři společně provázeli posluchače zápasovým dějem.
Byla to vůbec první česko-slovenská sportovní reportáž.
Rád tě vidím, bratře! Sportem proti rozkolu Čechů a Slováků |
Utkání v Bratislavě i následná odveta v Praze o několik týdnů později měly velký symbolický význam - aby totiž mohl obnovený česko-slovenský stát opět fungovat, bylo nutné uhladit válkou pošramocené vztahy obou národů.
Sport a sportovní přenosy těmto snahám vydatně prospívaly, na což ostatně po letech vzpomínal i Laufer ve své autobiografii: „Slavnostní rámec a radostné prostředí, v němž se odehrávala obě utkání, hodně přispěly k opětovnému sblížení obou našich národů nejen ve sportu.“
Heslo Prahy a českého venkova
Zatímco v prvních letech novinářské kariéry znali Mašlonku především na Slovensku, během hokejového šampionátu v Praze roku 1947 se talentovaný reportér dostal i do povědomí české sportovní veřejnosti.
Hokejistům se dařilo, na štvanický stadion chodily každý den desetitisícové návštěvy a ti, kdo se nedostali přímo na místo dění, hltali reportáže u svých rozhlasových přijímačů.
Trojice Laufer-Procházka-Mašlonka se u mikrofonu pravidelně střídala po pěti minutách hry, což posluchači kvitovali. A přestože vysílání bylo týmovou prací, lidé si rychle našli mezi reportéry svého favorita.
Štefana Mašlonku.
Neotřelý libozvučný slovenský komentář Čechům imponoval.
„Jděte mezi lid, opravdový lid, široké vrstvy a uslyšíte: ‚Ten Slovák, ten to umí, to je hlášení, to je temperament.’ Prostě Mašlonka je heslo Prahy a českého venkova. Za těch několik hlášení (i těch dřívějších fotbalových) přirostl slovenský reportér všem tak k srdci,“ hlásal deník Lidová demokracie. A nebyl jediný.
Posluchače bavily netradiční výrazy, s nimiž se dosud v rádiu nesetkali a které Mašlonka ve svém projevu používal. Například „korčule“ nebo „palica“.
Poslechněte si komentář Štefana Mašlonky (od 33. vteřiny):
Euforie pochopitelně rostla s rodícím se sportovním úspěchem. A tak když národní tým v závěru turnaje porazil Spojené státy a dosáhl na zlato, lidé oslavovali spolu s hokejisty i rozhlasové reportéry.
Ostatně všichni tři žurnalisté později ve svých vzpomínkách vyprávěli o přízni, které se jim během mistrovství dostávalo. Do komentátorské kabiny chodily především pozdravy, dopisy či telegramy, ale také například svetry nebo karamelky proti kašli.
Problémy s režimem
Mašlonka se ocitl na vrcholu popularity, a tak si spolu s kolegy Procházkou a Lauferem kupříkladu zahráli sami sebe ve filmu Polibek ze stadionu.
Především ale pokrývali v té době nejvýznamnější sportovní události, díky čemuž slovenský reportér vysílal například ze zimních i letních olympijských her, které se v roce 1948 konaly ve Svatém Mořici a v Londýně.
Začínaly se však objevovat i problémy.
Příčina? Politické změny v zemi.
Stejně jako řada dalších se také Mašlonka dostal do potíží s nastupujícím komunistickým režimem. Už po letních hrách v Londýně jej vládnoucí moc odstavila od mikrofonu - důvodem měla být spolupráce na přenosu s tehdy již nepřátelskou BBC.
V březnu roku 1950 oblíbený komentátor dokonce nepřímo figuroval v nechvalně proslulém politickém procesu s hokejisty, po němž většina tehdejší reprezentace skončila v kriminále.
Zakázaný šampionát. Jak místo bojů o titul skončili hokejisté za mřížemi |
Národní tým se chystal odletět do Londýna na mistrovství světa obhajovat zlato, spolu s výpravou měl cestovat vedle Laufera také Mašlonka. Rozhlas však na poslední chvíli udělal změnu v nominaci a slovenského reportéra nahradil Procházkou.
Nevyřízená víza měla být záminkou k neúčasti hokejistů na turnaji.
Co naplat, že podle dochovaných svědectví stihla britská strana i přes změny na poslední chvíli vše připravit. Národní tým se do dějiště turnaje vůbec nevydal a tuzemský tisk našel jasného viníka.
„Naše sportovní hnutí slouží jen jednomu: našemu budování, naší lepší budoucnosti a míru. Jak ukazuje provokace anglických úřadů s visi našim reprezentantům, londýnská soutěž tomu sloužit nemá,“ psalo tehdy Rudé právo.
Ve sportu zůstal po celý život
Do křížku s režimem se Mašlonka dostal také později, z politických důvodů opustil začátkem 60. let zpravodajskou agenturu. I přes to všechno ale slovenský žurnalista strávil v prostředí sportu a sportovních médií prakticky celý svůj profesní život.
Společně s Radem Siváčkem komentoval první televizní sportovní přenos na Slovensku v roce 1956, zajišťoval chod tiskových středisek během různých sportovních akcí (často zimních), psal knihy.
A hlavně - až do roku 1991 pracoval v týdeníku Štart, který byl obdobou českého sportovního časopisu Stadion.
„Štefan Mašlonka byl přísný, zásadový pracovník. Měl velký podíl na uplatňování pravidel spisovného slovenského jazyka. Byl vzorem člověka s pevným charakterem, zároveň ale elegantním a příjemným partnerem ve společnosti,“ psal o něm v roce 2016 časopis Svet Športu.
Mašlonka se postupem času stal osobností slovenské sportovní žurnalistiky, i když ze začátku své kariéry si podmanil i českou veřejnost. Za svůj celoživotní přínos obdržel několik ocenění a v dubnu roku 2000 se stal čestným členem Slovenského olympijského výboru.
O několik měsíců později, 30. října, ve věku 80 let zemřel.
Od téhož roku uděluje slovenský Klub sportovních novinářů ocenění nejlepším tiskovým službám na sportovních událostech v zemi - takzvanou cenu Štefana Mašlonky.
