Řezáč je sám bývalý profesionální házenkář, házenou hrála i jeho manželka. Jejich dcera Karin, stejně jako její sestra-dvojče, na rodinnou tradici navázaly. A úspěšně.
Bylo již předem dané, že se i Karin stane házenkářkou?
Karin Řezáčová: My jsme celkově házenkářská rodina. Mamka sice už dlouho nehraje, ale také hrávala. I děda se dříve okolo házené točil, působil jako technický vedoucí v realizačním týmu. Je to tedy u nás dlouho zakořeněné. Mám i sestru, dvojče Nikol, která hraje první ligu v týmu Lions Hostivice.
Richard Řezáč: Úplně jasné to asi nebylo, vyplynulo to z okolností. Když jsem ještě aktivně hrál v Německu, tak paní byla s dětmi sama doma, navíc i aktivně trénovala, takže začala holky odmalinka vodit na házenou. V TJ Háje fungoval i žákovský klub, tím vlastně vzniklo, že se obě dcery daly na házenou. Nebylo to z nějakého našeho tlaku, zkrátka to vyplynulo ze situace.
Trenére, co si myslíte, že mělo největší vliv na to, že se Karin nakonec stala brankářkou?
R. Ř.: Ve své podstatě to vyplynulo z tréninků. Karin do sedmi nebo osmi let hrála i v poli, ale samozřejmě se různě zkoušelo. No a v bráně se jevilo, že by to šlo, a tak jsme v tom pokračovali. Postupem času se to v jejím případě ukázalo jako dobré rozhodnutí.
Jaké to je, když vás koučuje vlastní táta? A pane trenére, jaké to je mít v kabině dceru?
K. Ř.: Myslím si, že to specifické ani není. Je to stejné, jako kdyby to byl jakýkoliv jiný trenér, který mě tedy navíc vozí na tréninky. (smích) Nikdy předtím mě netrénoval, ale vždycky měl hodně připomínek. Až nyní je to oficiální.
R. Ř.: Má to rozhodně mnoho specifik. Já jsem vždycky tvrdil, že trénovat vlastní děti je nesmysl a hloupost. Za tím si stojím dál. Momentální situace ale vyplynula z toho, že Karin ve Slavii z jistých důvodů nebyla spokojená, nepohodla se s trenéry a vedením. A jelikož je i reprezentantka, tak mi povinnost velela, abych pomohl s tím, když to tak řeknu, aby s házenou neskončila. Nebo aby se případně neocitla v klubu, kde by neměla tu správnou péči. Z toho důvodu jsem Karin vzal do Plzně. V tu chvíli jsem ovšem moc nerozlišoval, jestli je to má dcera, cítil jsem to jako pomoc hráčce jako takové.
Karin, berete přestup do Plzně jako dobrý krok?
K. Ř.: Já jsem v Plzni zatím moc spokojená, přístup klubu je super. I když bohužel moc nehrajeme, nyní spolu ani nemůžeme trénovat… Strašně mi to chybí. Tréninky i kontakt se spoluhráčkami v týmu. Je to hrozná sociální izolace.
Objevovaly nebo objevují se mezi vámi často rozdílné pohledy na házenou, je něco, v čem se určitě neshodnete?
K. Ř.: Musím říct, že máme podobný pohled na chytání. Spíš je to teď v Plzni tak, že pod tátovým vedením nadávám, ale to ve chvíli, kdy mám fyzicky dost. Ale nebylo to nikdy kvůli tomu, že bych s ním nesouhlasila. A jinak, žádné úlevy nedostávám, spíš naopak. (úsměv)
R. Ř.: Bojovali jsem zhruba do jejích sedmnácti let. Když jsem se s Karin bavil o házené, tak to ode mě moc nepřijímala. Já jsem na ní samozřejmě nechtěl úplně tlačit, tak jsem se od toho trochu distancoval. Rady, které jsem Karin chtěl dávat, jsem vzkazoval přes třetí osobu. A to byli trenéři, kteří jí vedli. Oni to viděli stejně jako já, byli to všichni mí kamarádi, a od nich to holka byla schopná lépe přijmout. Ode mne ne. Ale momentálně, přibližně poslední dva roky, jsme schopní se o házené mezi sebou bavit.
Zůstávají všechny diskuze mezi vámi o výkonech Karin i celého plzeňského týmu v šatně?
K. Ř.: Je to tak, všechno se vždycky řeší teprve s celým týmem na poradách. Všechno tedy zůstává v šatně.
R. Ř.: Ano, tam vše zůstane. V tom jsem zásadový - v týmu nemám, když to tak řeknu, na nikoho dvojí metr. Když je trénink, tak je prostě trénink, nerozlišuji, jestli je to ta či ona. Po jeho skončení jsme pak opět táta a dcera.
Přesto, i tak musí být ve vaší házenkářské rodině rozpravy o tomto sportu časté, je to pravda?
K. Ř.: Házená se u nás řeší hodně, ale je to pouze v obecné rovině.
R. Ř.: Určitě! Protože se kolem házené motáme v rodině skoro všichni, tak informací a témat je dost a dost. Takže ano, házenkářské věci řešíme prioritně.
Karin byla v minulým týdnu povolána do širší nominace ženského reprezentačního týmu, z něhož vzejde i finální výběr pro házenkářské EURO 2020. Jaký je k tomu váš komentář, je to pro vás velká pocta?
K. Ř.: Moc mě to těší, ale zároveň je to neuvěřitelné, že jsem v širší nominaci na takovou vrcholnou akci. Určitě jsem odmala o něčem takovém snila, ale rozhodně ne, že by se to přihodilo už v osmnácti, devatenácti. Jsem pozvaná na listopadový sraz, pokud se tedy vůbec uskuteční, takže jsem přibližně na půli cesty k tomu, abych se probojovala i do finální nominace. Na sraz se každopádně moc těším.
R. Ř.: U brankářek je to trošku specifičtější, bude záležet na trenérovi gólmanek, jak on celou situaci uvidí. Já osobně to vidím tak, že Karin perspektivu určitě v národním týmu má. Kdyby se na šampionát dostala, tak jí to může hodně obohatit. Rozhodně by získala mnoho zkušeností. Ale na to, že by nějak zásadněji měla promlouvat do hry, má ještě čas. V tomto ohledu její čas teprve přijde.
