„Kolikrát vás zaskočí nějaký volající nebo cokoliv jiného. Jak jde všechno živě a nic se nepředtáčí, je reakce klíčová. Ve chvíli, kdy se moderátor zasekne, tak je ticho a nic se neděje, což je trapné.“
Už tři roky vysílá od šesti do devíti hodin ráno. „Dojedu do rádia, půl hodiny blbě koukám a pak se snad rozpovídám a rozjede se to,“ usmívá se opora elitního florbalového celku žen. „Naštěstí tam jsme většinou dva, takže se vzájemně podporujeme. Ve chvíli, kdy je jeden z nás unavený, druhý ho probudí a naopak.“
Kromě moderování v rádiu má i další práci. Dříve působila jako projektová manažerka, teď pro jednu agenturu spravuje sociální sítě klientů. „Momentálně by mě samotné rádio neuživilo, nebo aspoň mně by to nestačilo. Navíc by mě dlouhodobě nebavilo skončit v devět v zaměstnání a celý den se pak kopat do zadku,“ prozrazuje.
Její pracovní den je za normálních okolností všech pět dní v týdnu stejný: nejdřív rádio, pak práce a v závěru dne trénink. O víkendech nastupuje k utkáním nejvyšší soutěže žen. „Skloubit se to dá, akorát se tam potom už nevejdou další věci tak, jak bych si někdy přála,“ přiznává.
Teď však florbalová liga stejně jako všechny ostatní soutěže kvůli koronavirové krizi stojí. Její tým Panthers Praha je v průběžné tabulce nejvyšší ženské soutěže pátý a Slaná v něm patří k nejproduktivnějším hráčkám.
Náročnější je pro ni připravit se na florbalové zápasy, v rádiu většinou mluví spatra. „Ze začátku jsem si samozřejmě psala slovo od slova každý vstup a četla ho. Nicméně časem se člověk naučí mluvit bez chystání, přečíst si článek a vytáhnout z něj nejdůležitější informace pro posluchače,“ popisuje. „Příprava na utkání, to je jiná. Je pro mě docela náročné sbalit si všechny věci, mít obě štulpny i oba dresy, nezapomenout si ručník a další docela podstatné věci. Zrovna na jeden z minulých zápasů jsem si zapomněla kapitánskou pásku.“
Při přestupu do Panthers před pěti lety si dala jako podmínku, že bude nosit dres s číslem 13. „Třináctku jsem měla celou dobu v České Lípě, kde jsem předtím působila. Pak jsem si ji naprosto chytře nechala i vytetovat, a to už byl průšvih. Byla bych za úplného idiota, kdybych měla vytetovanou třináctku a hrála třeba s číslem 27,“ směje se sestra hrajícího manažera českolipských florbalistů Štěpána Slaného.
„K tomu číslu mám vazbu i proto, že svatba mých rodičů se konala v pátek třináctého. Je to už pár desítek let a jsou spolu šťastní dodnes, takže to pro mě není negativní číslo, naopak ji vnímám jako velmi příznivou. S jiným číslem jsem nikdy nehrála a nejspíš asi nebudu.“
Žádný další přestup už neplánuje. V úvahu podle ní připadá nanejvýš návrat do rodné České Lípy.
