Případ Silvana Dilliera z týmu AG2R, předloni překvapivě druhého muže na kostkách Paříž - Roubaix, byl už před startem Strade Bianche připomínkou nekompromisnosti letošního covidového pravidla.
Jinými slovy: nikdy nemáš nic jistého, dokud nepředložíš dva negativní testy na covid-19.
Dillier touto branou neprošel a byl ze startovní listiny stažen. Že by tento verdikt vnitřně ustál, se rozhodně nedá říci. „Připadám si jako nejzdravější člověk na Zemi, proč bych nemohl jet?“ rozčiloval se, načež zpochybnil serióznost testů a oprávněnost vyřazování jezdců, kteří sice jsou pozitivní, ale nemají žádné příznaky nemoci.
„Prodělal jsem předtím už několik koronavirových testů a všechny byly negativní. Až tady ten jeden tři dny před závodem ne. Přitom i krevní hodnoty mám jinak dobré. Celý ten systém není spravedlivý,“ stěžoval si švýcarskému deníku Blick.
Ale jako by křičel do zdi. Nikdo si nedovolí pustit do závodu sportovce s koronavirem.
Organizátoři se navíc všemožně snaží zamezit také rozšíření nákazy z publika. Proto pánové ze společnosti RCS, organizující Gira i Strade Bianche, ve spolupráci s toskánskými hygieniky zcela zakázali přístup diváků na klíčové stoupání úzkými uličkami města Sieny do tradičního cíle na Piazzo del Campo.
V místech, kde jindy bývají podél trati davy na sebe se tlačících diváků, tak bylo v sobotu podivně pusto. A o mnoho lepší to nebylo ani na poloprázdném cílovém náměstí, kam povolili vstup jen omezenému počtu osob - a v rouškách.
Cyklistika je zpět. Strade Bianche vyhrál Van Aert, Štybar skončil šestý |
Ovšem celou 184kilometrovou trať nikdo neochrání. Fred Dreier, reportér serveru Velo News, pohoršeně psal: „Vyděsilo mě, jak se někteří fanoušci dostali na trati blízko k cyklistům a jak je často polévali z vlastních bidonů a lahví. Tento rok rozhodně NENÍ rokem, kdy byste se měli dotýkat jezdců nebo jim nabízet vlastní vodu.“
Rovněž další média poukazovala, že skupinky fanoušků v šotolinových úsecích Monteaperti a Le Toffe pravidla sociální distance rozhodně nedodržovaly.
Jezdci pochopitelně upřednostňovali na trati vodu z bidonů svých stájí a ty používali vskutku mohutně. „Prožili jsme dlouhý den plný utrpění, nikdo se nemohl cítit dobře,“ říkal i vítězný Wout van Aert. „Vedro bylo zničující, proto jsem se neustále snažil hydratovat.“
Do cíle v Sieně se nakonec dostalo řádně jen 42 jezdců, osm dalších se nevešlo do časového limitu a zbývajících 116, tedy více než dvě třetiny startovního pole, vzdalo.
„Extrémní podmínky,“ říkal rovněž Roman Kreuziger ze stáje NTT. „Nejelo se mi úplně zle. Vpředu jsme z týmu zůstali s Edvaldem Boasson Hagenem a naším lídrem Michaelem Goglem, který posléze dojel devátý. Měl v jednu chvíli defekt, a protože týmové auto bylo daleko, dal jsem mu svoje kolo a pak jsem jel pět kilometrů na jeho píchlém. Po výměně mě čekalo ještě sto kilometrů ve dvou a pak v šesti lidech. Dojeli jsme, ale bohužel mimo limit.“
Já myslel, že mě to vedro zabije
První závodní dostaveníčka World Tour v této podivné obnovené sezoně mají napovědět, kdo přečkal se solidní formou vynucenou karanténu, během které cyklisté v některých zemích dlouho nesměli ani trénovat venku, a koho naopak koronavirová přestávka příliš poznamenala.
Jenže na letošním Strade Bianche případné problémy s výkonností překrývalo či ještě více umocňovalo právě nesnesitelné 38stupňové vedro a z něho plynoucí potíže s dehydratací.
Na ty si stěžoval i Jakob Fuglsang z Astany. Ve vedoucí skupině dlouho působil tak silně a dokonce se sám snažil ostatním poodjet. „Jenže po tomhle mém pokusu jsem kvůli vedru doslova explodoval,“ podotkl zkušený Dán.
„Nedokázal jsem se už znovu zchladit a přimět mé nohy k normální činnosti. V teplotách kolem čtyřicítky to prostě nejde. Skoro bych řekl, že být v karanténě je lepší než zase závodit,“ zavtipkoval, hned však upřesnil: „Ne, samozřejmě to tak není, je krásné, že se cyklistika vrátila, ale... Já myslel, že mě to vedro zabije. Zvlášť když se hned v prvním závodě jelo tak intenzivně.“
#StradeBianche Mania.
Ciao, Siena!
@bettiniphoto
Další zástup hvězd, včetně těch největších, byl přibrzděn defekty, a o skutečném stavu jejich formy se můžeme nadále jen dohadovat.
Obhájce titulu Julian Alaphilippe (Deceuninck Quick-Step) i favorizovaný Mathieu van der Poel (Alpecin-Fenix) se ukazovali ve stavu bdělosti při časných útocích, než se i vinou technických potíží vytratili z popředí pole a dokončili závod na 24., respektive 15. místě.
Série Alaphilippových mechanických potíží začala už na 10. kilometru, kdy musel měnit kolo. Později řešil defekt za defektem, na nejtěžším šotolinovém úseku Monte Sante Marie 55 kilometrů před cílem píchl už popáté.
To byla poslední kapka. Vzápětí Alaphilippe dospěl k názoru, že nemá dost sil, aby usiloval o vítězství. Až poté dostal jeho týmový kolega Zdeněk Štybar zcela volnou ruku k pokusu o solidní umístění, který proměnil v 6. místo v cíli.
Dust and 40 degrees this was the summer edition of #StradeBianche ! Keep them water bottles coming #fuel #TheWolfpack
Photo’s: @woutbeel
„Po tolika vynucených zastávkách jsem ztratil drajv, ty neustálé defekty mě deptaly,“ popisoval Alaphilippe. „Jako by nestačilo, že tenhle závod je sám o sobě dost tvrdý. Ale z respektu ke Strade Bianche, které opravdu miluji, jsem chtěl aspoň dojet do cíle.“
Byl to obrovský šok pro tělo. Polil jsem se deseti bidony, říkal Štybar |
Také Van der Poela postihl defekt 55 kilometrů před cílem. „Tam jsem přišel o naději na dobrý výsledek. Když jsem se vracel zpět do balíku, šel jsem až za hranu,“ říkal Nizozemec.
Štybar se ho pokusil přesvědčit, ať se s ním pustí do stíhací jízdy za uprchlíky. „Ale z výrazu Mathieuovy tváře jsem vyčetl, že s ním tentokrát nic nebude,“ vyprávěl český cyklista Quick-Stepu.
Na sektoru Sante Marie byl po defektu odpárán i Peter Sagan z Bory a do cíle vůbec nedojel. Defekt a dvě výměny kol komplikovaly závod matadorovi klasik Philippovi Gilbertovi z Lotta Soudal. A pád přinutil s mnohými pohmožděninami vzdát Vincenzovi Nibalimu v barvách Treku. Podezření na zlomenou ruku se naštěstí nepotvrdilo.
Nejlepší obrana je útok
Nade všemi pak čněl Wout van Aert, lídr stáje Jumbo Visma. Dvakrát v posledních dvou letech po vítězství na Strade Bianche sahal, pokaždé dojel třetí.
Tentokrát ujel všem.
„V naší vedoucí skupině nebyl nikdo, z koho bych měl na závěrečném stoupání opravdu obavy,“ říkal Belgičan. „Ale jak se říká, nejlepší obranou je útok. Tak jsem zaútočil.“
V cíli byl o půl minuty dříve než druhý Davide Formolo z týmu UAE Emirates.
ŠAMPION. Vyčerpaný belgický cyklista Wout van Aert za cílem Strade Bianche.
Loni vzal trojnásobný mistr světa v cyklokrosu Van Aert silničářský peloton útokem, když třikrát dojel v Top 10 prestižních klasik a vyhrál etapu na Dauphiné i na Tour. Po drsném pádu do hrazení a četných zraněních, které si přivodil v časovce Tour v Pau, však přišel o celou druhou polovinu minulé sezony. Vrátil se do terénu, načež na silnici závodil před koronavirovou pauzou pouze jednou, na únorové zahajovací belgické klasice Omloop Het Nieuwsblad.
„Vyhrát etapu na Tour bylo loni velké, ovšem Strade Bianche je jedním z nejkrásnějších závodů v kalendáři,“ svěřoval se nyní v Sieně. „Zamiloval jsem se do něj už před dvěma lety a dal si za cíl jednou ho vyhrát. Jsem šťastný, že se mi to povedlo už v pětadvaceti.“
Van Aert umí hodně. Umí sprinty, umí časovky. A ukázal, že umí vyhrávat i klasiky. Navíc teď vyhrál opravdu extrémní klasiku. Což jej vynese do role jednoho z největších favoritů Kolem Flander a Paříž - Roubaix.
Když ho posloucháte, dospějete k názoru, že už nabral i dost sebevědomí, aby na kostkových monumentech sehrál jednu z titulních rolí.
