V Bratislavě překonal svoje tak časté daviscupové chmury, jako česká tenisová jednička dovedl tým do podzimního finále v Madridu.
Měl za sebou titul z indického Puné, svůj první po pěti letech.
Jako eskamotér prchal soupeřům z mečbolů. Vítězil. Vrátil se do stovky, na solidní 65. místo.
A teď? Kdo ví!
„Je to pro mě obrovská škoda. Hrál jsem opravdu dobře, v pohodě,“ přiznal v úterý. „Ale tenhle problém se nedá ovlivnit. Pocítil to celý svět. Je potřeba počkat, než se všechno nějak uklidní.“
A tak křivka jeho kariéry dál připomíná zdivočelý pulz. Když se konečně vyškrábal do kýžených pozic, které navíc vzhledem ke svému laufu a příznivým podmínkám bral jen za výchozí výškový tábor, zchromil planetu covid-19.
Kvitová porazila Krejčíkovou a je v semifinále, Veselý v Praze končí |
To, že v úterý na turnaji domácí elity na Spartě prohrál se 402. mužem žebříčku ATP Michaelem Vrbenským, ho trápilo ze všeho nejméně. Vždyť šlo o test nepoznaného. Nebe nad Prahou se ustálilo, počasí konečně trochu připomínalo konec května - ale jinak? Samé novoty. Prázdné tribuny. Hygienická opatření. A také najednou ostrý duel po téměř čtvrtroční pauze.
„Nejtěžší je udržet koncentraci, motivaci,“ řekl po porážce v supertie-breaku. „Zápas se nějak vyvíjí a láme, ale nemá takový náboj jako obvykle. Je to obtížné. Jsem rád, že jsme to vůbec odehráli; pro nás všechny je důležité dostat se zpátky do zápasového rytmu, až to jednou vypukne. Doufám, že ještě letos. I když tomu moc nevěřím.“
Mít tak zase opěrný bod
Nejen české mužské jedničce chybí větší porce jistoty. Veselý vyhlížel přelom jara s létem s optimismem. Věřil si: „Podle původních plánů sezony jsem čtyři měsíce neobhajoval skoro žádné body. Byla tam velká šance posunout se výš. Obrovská. Bohužel.“
A teď jen dumá, co ho asi čeká.
„Jestli se třeba body budou nějak přepočítávat, nebo brát i za poslední období z loňského roku,“ přemítá. „Uvidíme. Tajně doufám, že se začne až příští březen, aby všechno zůstalo.“
Pražský turnaj mu skončil hned první den, a tak se protahuje období, jaké tenisoví profesionálové vůbec neznají. I při strašáku jménem zranění tuší, co je čeká. Znají aspoň přibližné datum návratu, mají k čemu směřovat. V květnu 2020 je ale plánovaní zatím nemožné.
„Vůbec teď nevím,“ souhlasí Veselý. „Nějak trénujete, ale najít chuť a mít nějakou vidinu, proč se připravuju, ten bod, pro který to člověk dělá, to teď prostě není. Jasně, hrajete pro radost, chcete se udržet nějak v kondici. Jenže všechno se po nějaké době trochu omrzí. Myslím, že pro všechny hráče už by bylo dobré, aby se nějaké rozhodnutí udělalo. Aby tu vidinu zase měli.“
Aspoň ten golf...
V bratislavské hale Veselý spřádal plány, jak atakovat své žebříčkové maximum, 35. místo z roku 2015. Jeho trenér a reprezentační kapitán Jaroslav Navrátil jen chválil. Za zlepšený pohyb, za dělové podání: „A takový forhend jsem od něj posledního půl roku neviděl. A pořád si strašně věřil, měl hlavu nahoře.“
Jenže pak se svět zastavil.
„Hrál jsem docela často golf. Jak to šlo? O něco líp, ale pořád to není ono,“ usmál se Veselý. „Jinak jsem byl většinu času s rodinou.“
A čekal a čekal. Úterní restart nevyšel, mnohem podstatnější však pro jeho ambice budou další týdny a měsíce. Bude-li mít kde bojovat.
