V šestnácti letech je Alfredo Binda hladový a bez práce. „Musíme pryč,“ řeknou si s Pinem, jedním ze třinácti sourozenců.
Opouštějí Cittiglio, vesnici v kopcích nad severoitalským jezerem Maggiore, a vydávají se přes hranice za bratranci do francouzského Nice, vybaveni jen obnošeným oblečením a trumpetami. Bindové byli přece vždycky muzikanti.
V Nice si Alfredo vydělává na živobytí coby štukatér, ale protože jeho teta je starý dobrák, zaplatí synovci technickou střední školu a navrch poplatky za členství v cyklistickém klubu.
V létě 1921 vyhrává první závod, jenže za cílem ho diskvalifikují. Oficiálním důvodem je jakýsi směšný problém, ve skutečnosti však jde spíše o to, že není Francouz.
V roce 1923 už ovládne jedenáct závodů. A další sezona? Osmnáct triumfů! Z Nice se začíná rozhlížet přes hranice, do rodné Itálie. Zaslechne, že při závodě Kolem Lombardie získá první muž na vrcholu průsmyku Ghisallo prémii 500 lir.
Lákavé, pomyslí si. Píše tedy Eberardu Pavesimu, šéfovi stáje Legnano: „Chci v Cittigliu navštívit rodiče. Mohl bych při té příležitosti startovat za váš tým na Lombardii?“
Dostává svolení. Šlape na svém kole z Nice do Milána a už druhý den ho čekají tři stovky kilometrů Kolem Lombardie. Na jejich konci je čtvrtý!
Pavesi mu hned nabízí celoroční smlouvu. Pod jednou podmínkou: „Stáhneš v Nice tu svoji žádost o francouzské občanství.“ Binda odmítá. Pavesi přihazuje. Nakonec si plácnou. Roční plat 20 tisíc lir plus prémie 5000 za každý vyhraný jednorázový závod. A Binda zůstane Italem.
Jak se mám zbavit toho kluka?
Brzy v barvách olivově zeleného týmu poráží všechny italské hvězdy. Trumpetista z Cittiglia, říkají mu. Nejen že vystupuje v pochodové kapele s bratry Albinim-trombonistou a Benitem-saxofonistou. Také v cíli závodů si půjčuje trumpetu, zahraje divákům a řekne: „Dokazuju tím všem, že v mých plicích zůstalo i po závodě dost dechu.“
Bude ho mít v roce 1925 dost i při své premiéře na Giru?
Ano! Záhy se ujímá vedení. Rychle přivykl na odlišné závodění v Itálii, kde je na rozdíl od francouzských vyasfaltovaných silnic ještě spousta cest kamenitých a prašných. Když píchneš, máš často smůlu. Proto si bere kolo s extra odolnými a těžkými pneumatikami, vážícími 500 gramů. Vida, funguje to, defekty se mu vyhýbají.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Tehdejší největší hvězda italské cyklistiky Costante Girardengo je přesvědčen, že si vezme vedení zpět. Jenom kdyby... Sakra, proč je ten Binda pořád za mým zadkem, jako lepidlo? V kopcích Kampánie ho miláček Itálie konečně odpáře, ale jen o 28 vteřin. Málo. Co je Girardengovi platné, že vyhrává tři etapy v řadě. Pokaždé, když se ohlédne, vidí za sebou „toho kluka“.
Je to strhující souboj. Velký šampion proti vycházející hvězdě. O devět let mladší Binda to dokáže. Při svém debutu vyhrává ve 23 letech Giro. Kde mám trumpetu? Aha, tady. Výborně. Tenhle pochod bude oslavný. Já jsem vyučoval Girardenga, viděli jste?
Souboj generací na Giru 1925: Italský mistr Girardengo (vlevo) versus mladá krev Binda (vpravo):
@Ted_Niki @albertocontador 1925: At almost 23 years old, Alfredo Binda (right) wins his first Giro d'Italia. https://t.co/jAXJcZeqJd
„Alfredo Binda, nuova generazione,“ hlásá Gazzetta dello Sport.
O rok později padá v první etapě, opravy mu zaberou půl hodiny, šance na obhajobu je ztracena. Tak tedy aspoň pomáhá k titulu parťákovi Giovannimu Brunerovi.
Zato pak...
„Ten muž je lepší než auto,“ píšou o Bindovi před Girem v roce 1927.
Reportér Giornale d’Italia si ho bere stranou a říká mu: „Samozřejmě, že můžeš vyhrát Giro. Ale zkus ho vyhrát tak suverénně, jak ho kdysi vyhrával Girardengo. Je to možné?“
Odpoví mu: „Uvidíte, jak ho vyhrává Binda.“
Připravte se na až despotickou cyklistickou vládu jednoho muže. Na dominanci, která víckrát nebude napodobena.
Patří mu první tři etapy, potom jich počínaje tou pátou ovládne šest v řadě. V Římě jej po spanilé jízdě přes kopce Cimini vítají fanfárami, když vyhrává o osm a půl minuty.
Giro je prakticky rozhodnuto, ale Binda dál ničí soupeře a proměňuje závod na divadlo jednoho herce. Obrázek je tolikrát stejný. Chvíli šlape s ostatními, potom sám sobě zavelí a s převodem 48x20 ujede.
Na samém konci závodu je vítězem dvanácti z patnácti etap. Vedl závod od prvního do posledního dne. Celkově dominuje o 27:24 minuty před obhájcem titulu Brunerem. Vytáhne trumpetu, zahraje reportérovi, který jej před startem Gira oslovil, a se smíchem mu řekne: „A takhle vyhrává Binda.“
Binda mimo všechny kategorie
O dva měsíce později přidává titul z premiérového mistrovství světa v silniční cyklistice na autodromu v Nürburgringu. V témže roce je mistrem Itálie, šampionem Kolem Lombardie, Kolem Toskánska i Kolem Piemontu, triumfuje takřka všude. Říkají mu proto Binda fuoriclasse. Binda mimo všechny kategorie.
René Vietto, hvězda Tour, o něm později prohlásí: „Binda byl nejlepším cyklistou všech dob, s nenapodobitelným stylem. Mohl vyjet s lahví mléka na zádech a ta láhev by tam po jeho projetí cílem pořád stála. Neměl slabiny. Neukazoval žádné známky únavy. Byl s kolem propojený jako jedna bytost. A byl na něm umělcem i symbolem krásy v akci.“
Je hezký, robustní, talentovaný, populární, mimo trať přívětivý. Proto dostává i další přezdívka Giocondo, podle Mony Lisy.
Itálie si v něm našla nového národního hrdinu. Náklad Gazzetty díky Bindovi roste až na 500 tisíc výtisků. Šéfové stáje Legnano, jejíž dres Binda obléká, jej žádají, ať se podílí na designu nového loga firmy.
Při Giru 1928 dominuje o 18 minut. Binda je neporazitelný, tvrdí soupeři. Druhý Giuseppe Pancera říká: „Jsem druhý za Bindou. Takže jsem vlastně dosáhl maxima možného.“
Motto následujícího ročníku v sezoně 1929 je stejné jako před rokem: Alfredo Binda proti všem.
SUVERÉN. Tak vítězí Alfredo Binda..
Už ve druhé etapě, vedoucí přes Apeniny do Foggia, zase řádí. Stejně tak i v té třetí, čtvrté, páté, až jich získá osm v řadě. „Tyranská Bindova vláda,“ píše Gazzetta. Má čtvrtý titul. Jenže co to? V cílovém Miláně mu diváci dávají najevo svoji nevoli.
Jistě, už dříve vnímal, že se publikum, znavené jeho hegemonií a příliš snadnými výhrami, obrací proti němu. Jenže když je nyní vypískán i na stupni vítězů celého Gira, uteče do auta Legnana a tam se rozpláče.
Emilio Colombo, šéfredaktor Gazzetty, usedá k psacímu stroji a píše: „Tento sportovec, jenž pozdvihl italskou cyklistiku na vyšší úroveň a dal nám všem i první titul mistra světa, si od vás zaslouží jiné zacházení. Pokud chcete, věnujte mu méně vašeho potlesku. Ale nikdy, už nikdy na tohoto velkého šampiona nepískejte!“
Dobře, já nepojedu. Za 22 500 lir
Nicméně také Colombo si uvědomuje, že Bindova dominance dusí Giro, z něhož se stává nudné procesí. S ředitelem závodu Armandem Cougnetem nestojí o peloton, kde se i mezi předními jezdci šíří poraženecká nálada: Co tady vlastně děláme, když je tu on? Noviny se hůře prodávají, lidé už nechtějí číst stále stejný příběh o suverénním Bindovi.
Tak co s ním?
Schůze v redakci Gazzetty má jediné téma: Jak ho zpomalit? Padne řada šílených nápadů. Naplníme rám Bindova kola pískem, aby byl těžší. Dáme mu na startu desetiminutový handicap. Omezíme mu příděly jídla.
„Musíme nechat Bindu doma,“ prohlásí posléze rezolutně Colombo. Snaží se jej přesvědčit, ať se v roce 1930 zaměří raději na Tour, kde ještě nikdy nestartoval. Binda je šokován, rozzloben: „Cože? Giro, kterému jsem pomohl z obtížných dob a kde jsem vyhrával čestně a podle pravidel, mě teď vyhazuje?“
Jednání jsou bouřlivá a dlouhá. Nakonec Binda vyndá list papíru, kde má spočítané své možné výdělky za Giro a na kritériích po Giru a říká: „Byl jsem konzervativní. Počítal jsem s tím, že vyhraju jen šest nebo sedm etap. Nemám kdovíjakou potřebu peněz, jsem nejlépe placeným italským sportovcem a jsem bohatší, než byly kdysi mé nejdivočejší představy. Ale jak vy sám říkáte, pane Colombo, jsme všichni profesionálové. Naše dohoda by neměla nikoho znevýhodnit.“
Ventiduemilacinquecento lire. To je suma, kterou Binda požaduje: 22 500 lir. Za ni je nejlepší cyklista světa ochoten zříci se startu na Giru. A dosáhne svého.
Připravuje se na Tour, v jejím průběhu je průběžně třetí, ale v sedmé etapě ztrácí opravou kola více než hodinu a tím i naději na celkové prvenství.
Alfredo Binda ..... 1930 https://t.co/1kJUOd617i
Vzteká se. Vyhraje následující etapu i tu další přes pyrenejský Okruh smrti, ale na vrcholu Portet d´Aspet slézá z kola a oznamuje: „Končím.“
Itálie mezitím nachází svého nového cyklistického oblíbence Learka Guerru. Ten bere Bindovi italský i světový titul a přízeň fanoušků. Střídání stráží je dokončeno? Kdepak!
Mě se jen tak nezbavíte
V Římě roku 1932 si třicátník Binda bere zpět vítězství na mistrovství světa a pociťuje velké zadostiučinění. Já že jsem za zenitem? Jste na velkém omylu, vážení!
Brzy to pozná i Giro.
Na něm v roce 1933 zprvu svádí tuhé souboje s Guerrou, než je jeho sok kvůli pádu nucen vzdát. Od té chvíle je závod divadlem jednoho herce, stejně jako kdysi v letech Bindovy hrůzovlády. V Miláně je 28. května 1933 se šesti etapovými primáty na kontě popáté dekorován trofejí pro šampiona Gira.
Binda Veliký je zpět.
La région de Mugello affiche son soutien au grand Alfredo Binda (Giro 1933). https://t.co/5FrhRwxNeE
Reportér Bruno Roghi jej velebí a porovnává: „Binda je na kole jako Apollo, estetický, lyrický. Guerra je Dionýsos, dramatický, oči má v plamenech, tváře nafouklé, svaly ve zmatku, šlapání zuřivé. Kolo podléhá jeho hrubé síle.“
Tifosi jsou rozděleni na Guerriani a Bindiani. Oba sice pocházejí ze severu země, ale býčí styl jízdy drsňáka Guerry i jeho někdejší postavení outsidera mu získává fanouškovskou základnu na jihu, zatímco Binda ji má především na severu. Guerra nachází řadu příznivců mezi fašisty, Binda nikoliv. Jak poukazuje Stefano Pivata: „Binda se stal hrdinou sportovních antifašistů, Guerra byl naopak bojovníkem, jenž ztělesnil ideály Mussoliniho Itálie.“
Bindovu kariéru ukončí v březnu 1936 hromadný pád v hustém dešti na závodě Milán – San Remo. V nemocnici mu diagnostikují zlomeninu stehenní kosti. Je mu třiatřicet a na start žádného dalšího závodu se už nepostaví.
Po 2. světové válce se prosazuje v komunální politice, zvolí jej radním v Cittigliu. V roce 1948 se stává manažerem italského národního týmu a na Tour se během zlatého věku cyklistiky potýká i se zdánlivě neřešitelným úkolem srovnat v jednom týmu megahvězdy Fausta Coppiho a Gina Bartaliho. Snad jedině muž jeho zkušeností a charismatu to může dokázat.
Dožije se 83 let. Nedlouho před smrtí si dokonce najde čas, aby v Gazzettě osobně zkontroloval nekrolog, jenž je připraven k vydání, až skoná.
Bindův rekord 41 vítězných etap na Giru pokoří až v roce 2003 Mario Cipollini.
Jeho rekord pěti titulů z Gira bude vyrovnán, nikoliv však překonán.
Jakže to o něm říkal Henri Desgrange, ředitel Tour? „Binda je pro mě největším cyklistou historie.“
