Když se čtvrteční finálový večer teprve rozbíhá, je ještě v českém táboře spousta optimismu. Vždyť český reprezentant vstupuje do volných jízd evropského šampionátu z první pozice. To tu tak dlouho nebylo.
Březinův evropský pád. Medailovou bitvu neustál a skončil sedmý |
Naposledy... ano, jistě, v letech 2007 a 2008. Muž, jenž se tehdy v této roli ocitl, dnes podupává u ledu v roli kouče a v myšlenkách se vrací do minulosti.
Ve Varšavě v lednu 2007 dvacetiletý Tomáš Verner senzačně vyhrál krátký program, načež francouzský superfavorit Brian Joubert dorazil na tiskovou konferenci a bez obalu tam pronesl: „Verner ale po volné nemůže být první, protože nemá žádné zkušenosti s bojem o titul.“
Mladý Verner si vzápětí pomyslel: „Co to je za blbce, ten Joubert.“
Jenže nedlouho poté...
„Bylo to děsivé, nespal jsem před volnou ani minutu,“ vzpomíná Verner dnes. „Nemohl jsem uvěřit, že jsem vyhrál malou zlatou medaili za kraťas a že bych další den mohl mít i tu velkou zlatou, nedávalo mi to smysl. Brianova slova mě naštvala, takže na tréninku před volnou jsem mu chtěl ukázat, jak se plete, skákal jsem před ním čtveráky na obě strany a byl jsem tam o třídu lepší. Ale přišel závod, já byl ve volné obrovsky nervózní a musel jsem uznat, že Brian měl pravdu.“
Joubert tehdy získal zlato, nejistý a nezkušený Čech stříbro.
O rok později v Záhřebu ovládl Verner krátký program znovu. Tentokrát však už Joubert na tiskovce pronesl jen: „Budu to mít ve volné s Tomášem těžké.“
Jeho český sok už věděl, do čeho jde.
„Vyspal jsem se, na nic nemyslel, v klidu jsem si zatrénoval a večer z toho byla zlatá medaile,“ vypráví Verner.
Už je to dvanáct let.
VZPOMÍNKY NA MINULOST. Tomáš Verner ještě coby závodník.
„Když jste mladý, tak první zkušenost se situací, že jedete volnou z prvního místa, je vážně náročná,“ uznává. „Ovšem Michal už toho zažil spoustu. V Nice jel volnou na mistrovství světa z druhého místa. Já mu přeju, ať dnes nekouká nalevo napravo a zajede ji stejně jako ve středu kraťas.“
Verner viděl ve čtvrtek na dopoledním tréninku mužů kupu nervozity u Březinových soupeřů: „Zkoušeli ty nejtěžší skoky a padali.“ Veře Arutjuňanové, která s manželem Rafaelem Březinu v Kalifornii trénuje, tudíž před vyvrcholením závodu povídá: „Stačí, když si Michal zase pojede v klidu to svoje.“
Březinův otec Rudolf, jenž syna kdysi ke krasobruslení v Brně přivedl, tolik let sleduje, co všechno jeho Michal sportu dává. „Vím, jak tvrdě trénuje, jak ty jeho tréninky vypadají, co vše je na nich schopný zvládnout,“ vykládá. „To si pak často řeknete: Proč to samé nebylo i v závodech? Ale nemám mu co vyčítat, u všech sportovců je to i o hlavě.“
Takový Alexander Samarin by mohl vyprávět. Loni vicemistr Evropy. Tentokrát v krátkém programu až třináctý. Chce útočit ve volné, pokusit se o zdánlivě nemožné, padá však při trojitém axelu a skáče jen jednoduchý rittberger.
Jako by se v podání Samarina a Francouze Kevina Aymoze opakoval loňský syndrom Michala Březiny. Stejně jako se před rokem přihodilo českému krasobruslaři, také tito dva v průběhu sezony zazářili v seriálu Grand Prix, jenže na evropském šampionátu potom zůstali za očekáváním.
„Tohle není bruslení, které jsem od sebe očekával. Nemám pro to vysvětlení,“ říká Samarin.
Sedmnáctiletý Ital Daniel Grassl naopak v euforii pumpuje pěstí. Předvedl tři různé čtverné skoky, osobní rekord si vylepšil o deset bodů, vede.
EUFORIE. Mladičký Daniel Grassl právě zazářil.
A už hlasatel představuje šestici pro závěrečnou, nejsilnější rozjížďku. Michal Březina se dočká největšího aplausu ze všech, české vlajky se na tribunách rychle probouzejí k životu.
„Březina je mezi fanoušky na celém světě velmi oblíbený,“ sděluje do mikrofonu komentátor streamu Mezinárodní bruslařské unie ISU a přidává, jak se 29letý Čech postupem let vypracoval k vynikajícímu a mnohými obdivovanému projevu na ledu.
Šest mužů má před sebou šestiminutový „warm up“, rozbruslení před volnou jízdou. „Tolik tlaku na nich teď spočívá,“ glosuje komentátor.
Březina vykrouží v průběhu rozbruslení učebnicový čtverný salchow, sklízí uznalý potlesk. Vera Arutjuňanová u mantinelu spokojeně přikyvuje.
Je čas opustit led. Rozuzlení závodu začíná a Březina nastoupí až jako poslední, šestý po rozjížďce. Takovou pozici si vylosoval. Mnozí krasobruslaři ji nemají rádi. Rozehřáté tělo opět tuhne, minuty se vlečou.
Jde do tělocvičny, čeká, ještě si trochu zacvičí.
Půl hodiny takhle čeká.
Grassla zatím sesazuje z první příčky Gruzínec Morisi Kvitalašvili a toho o pouhé tři setiny poráží Rus Artur Danijeljan, v šestnácti letech nejmladší aktér závodu.
Zbývají dva nejlepší z krátkého programu.
Málokdo si umí představit, pod jakým extrémním tlakem v takové chvíli elitní krasobruslaři jsou. Stovky hodin práce v průběhu celé sezony se mají zúročit v pouhých čtyřech minutách na ledu.
Jednadvacetiletý Dmitrij Alijev loni psychicky zkolaboval v souboji o místo v ruské reprezentaci. V prosinci se sesypal i ve finále Grand Prix. Ani tréninky před šampionátem neměl dobré. „Pochyboval jsem o sobě,“ přizná. „V okamžiku, kdy jsem v Grazu přišel na led, jsem se od takových myšlenek pokusil odpojit. Jenže při rozbruslení jsem měl zase tělo i mysl v jednom ohni. Pronesl jsem tedy k sobě pár slov, abych zase našel sám sebe.“
Alijev v dětství závodně lyžoval. Ve volných chvílích píše poezii. Teď píše ve volné jízdě zlatý epos.
Pochybnosti? Kdeže. Tohle je jeho životní výkon.
Dobruslí, zatne pěst, zatímco kouč Jevgenij Rukavicin vymrští u mantinelu ruce nad hlavu. Oba mají v očích slzy dojetí. Tribuny bouří, aplaudují.
TRIUMFÁTOR. Dmitrij Alijev po životní volné jízdě.
V takové atmosféře vstupuje Březina na led. Poprvé v průběhu večera se zdá, že cosi není v pořádku.
Rozhodčí dávají Rusovi 184,44 bodu za volnou jízdu.
„Trochu jsem vnímal Alijevovy známky, i když jsem si zacpával uši, abych je neslyšel,“ přizná Březina po závodě. Umí počítat. Ví, že pokud předvedl Alijev vše, co má ve svém výtečném skokanském repertoáru, je to meta, kterou nemůže on sám ani s čistou jízdou dostihnout.
Ale tím se odmítá zabývat.
Rozezní se legendární skladba od Beatles. „Yesterday, all my troubles seemed so far away...“
Je to symbolický text.
Ledové trable se totiž většinou nedají jen tak odhodit.
Ty Březinovy na sebe berou podobu čtverného salchowa. Napoprvé je jen dvojitý. Improvizuje tedy, mění zaběhlý itinerář, vyškrtne z něj původně naplánovaného trojitého axela a najíždí na salchowa znovu.
Zvládne čtyři otáčky, tělo je ale při nich našikmo, padá.
Do třetice se pokouší o salchowa a padá opět.
Po třech úvodních skokanských prvcích má tak na kontě osm bodů namísto plánovaných čtyřiceti.
Po jízdě řekne: „Nemyslím si, že problémem byla hlava. Natrénováno mám, do všeho jsem šel, že to chci skočit. Kdybych tomu nevěřil, šel bych možná maximálně jen na jednoho salchowa.“
V čem byl tedy problém? Proč tělo nespolupracovalo?
„Měl jsem pocit, jako bych potřeboval minutu navíc, nebo snad jen 30 sekund navíc, abych byl sám sebou a mé nohy se rozhýbaly. Na začátku se všechno pokazilo, pak už bylo všechno fajn, jako normální jízda.“
Mezinárodní rozhodčí Olga Žáková jeho počínání do mikrofonu ČT Sport shrne: „Bohužel, ten čtverák tam Michalovi chyběl. Potom se chytil, potom to byla krásná jízda, povedené skoky, dobrá choreografie, skluz, spojovací prvky, pořád se něco dělo.“
Ale... nemohla už to být jízda medailová.
ROZJEL SE POZDĚ. Michal Březina ve volné jízdě.
Dozní písně Beatles, Březina poklekne na led, prohrábne si vlasy, dlouze tak klečí, oči sklopené.
„Přemýšlel jsem v té chvíli nad tím, co jsem udělal. A možná jsem se i trochu snažil nasát do sebe tu atmosféru. Protože není nikde napsané, že tu příští rok zase budu.“
Rozpřáhne ruce k tleskajícím divákům. Tolik jsem chtěl, nevyšlo to, dává jim najevo. Vera Arutjuňanová ho obejme, když přichází z ledu. Její manžel Rafael je právě s Nathanem Chanem na mistrovství USA. Co mu Březina poví, až si zatelefonují? „Že z toho nebylo nic. Spíš jsem zvědavý, co řekne on mně.“
Pošle gesto srdce všem fanouškům. Zakroutí hlavou, když vidí známky, které ho nemilosrdně srážejí na sedmé místo. Málo je mu platné, že opět dostává jedny z nejvyšších bodů za předvedení jízdy, protože body za skoky chybějí.
Přichází do mixzóny mezi novináře.
Co se stalo? Byl příliš nervózní?
„Ne, nebyl, neměl jsem z čeho. Věděl jsem, že když zajedu, medaile je možná, a že když nezajedu, tak ji mít nebudu. Jen jsem potřeboval předvést, co mám natrénované. Snažil jsem se. A bohužel to nevyšlo.“
Francouzský reportér Březinovi říká: „Bylo odvážné pokusit se o čtverného salchowa třikrát. Proč jste to udělal?“
„Řekl jsem si, že trojitý axel, který jsem měl v tom místě původně zařazený, by nic neřešil,“ odvětí.
Česky se svěřuje: „Ne, nejsem rozhodně z dneška šťastný, ale už s tím nic neudělám.“
Postupně se opět snaží najít vnitřní rovnováhu. „Bože, svět se nezboří. Je to sport. Zase máme vyjetá dvě místa na příští rok. A jsem pojedenácté v desítce na Evropě.“
Únik do jiných sfér ztrápené mysli často pomáhá. „Teď mě čekají mnohem důležitější věci než Evropa,“ připomene i Březina.
Myslí na manželku Danielle, právě slavící v Kalifornii narozeniny. Na dceru, která se jim má za necelé tři týdny narodit. Ano, tohle je opravdu důležité. „Mimčo může přijít každým dnem. V sobotu letím domů. Přivezu malé jako dárek aspoň malou zlatou medaili za kraťas, bude si mít s čím hrát.“
Ti, kteří Michala Březinu nemají rádi, jej nyní budou shazovat, kritizovat, vyhánět z ledu do penze, lamentovat na jeho psychiku.
Je to však zároveň bruslař, který toho spoustu umí a který je stále jednoznačně - a o třídu - nejlepší v Česku. Který deset let držel české krasobruslení na dosah evropských medailových bran a nechal fanoušky snít. Který skončil osmkrát v první světové desítce. Za to si zaslouží úctu.
Rozhodnutí zda a kdy skončit je jen a jen jeho. Nikdo nemá právo jej do čehokoliv tlačit.
Také loni skončil sedmý na Evropě. Ani tehdy nebyl spokojený. Načež byl v březnu osmý na mistrovství světa. Po velmi vydařeném výkonu a coby třetí nejlepší Evropan.
„Odjedu svět a pak se uvidí, co dál,“ říká nyní v Grazu.
Ve středu, po svém povedeném krátkém programu, tu pronesl: „Vždycky v životě musíte vstát, bez ohledu na to, kolikrát upadnete. Vstát a vstát, zase a znovu, až do chvíle, než dosáhnete svého cíle. To jsem se naučil.“
