Všechny tři Češky opouštěly arénu, zatímco boj o medaile dospěl teprve do poločasu. Žádná z nich neprošla do užšího, osmičlenného finále, ani jedna nepřehodila metu 60 metrů.
Semkly se do hloučku a objaly. Nikola Ogrodníková už dlouho plakala, introvertka Irena Šedivá se uzavřela ve svém nitru, extrovertka Barbora Špotáková se je snažila namotivovat a povzbudit: „Zase bude líp. Byl to jen jeden závod, jde se dál.“
Pro ni už ta cesta bude krátká.
„Na dalším mistrovství v Eugene 2021 už stoprocentně nebudu. Ještě tokijská olympiáda a konec,“ ujistila.
Je jí 38 let. Byla nejstarší ze všech finalistek. Odmítla se však teď vymlouvat na věk. „Věk je jen číslo,“ říkala.
Přesto si musí přiznat, že dlouhá léta s oštěpem značně poznamenala její tělo. „Jo, asi to taky hraje roli,“ připustila posléze: „Příště musím být chytřejší a nenechat dojít moji achilovku do stavu, kdy s ní nepůjde házet.“
Po narození druhého syna se letos vracela s vidinou Tokia 2020, páté olympiády. Návrat bolel. Kvůli achilovce nemohla téměř celou sezonu ani na tréninku házet z plného rozběhu a pracovat na technice.
„Vždycky jsem jen šla na závod a tak to prostě dělat nejde. Ten rok byl vážně mazec,“ vykládala.
Zuzana Hejnová jí v létě radila fígle, jak na achillovku vyzrát. Alespoň před šampionátem problémy dočasně odezněly. Po příletu do Kataru opět jednou Špotákovou pohltila atmosféra vrcholné akce, snažila se naladit do pohody, věřila v zázrak.
Bohužel, nedostavil se.
„Už na soustředění mi oštěp vůbec nelítal. Pořád jsem doufala, že se to tady probere, jenže neprobralo.“
V úterním finále hrály Češky přesilovku. Tři zástupce žádná jiná země v sektoru neměla. Poprvé v historii atletických světových šampionátů se stalo, aby se do finále jakékoliv disciplíny probojovaly tři české atletky.
„Ale v kvalifikaci jsme ty ostatní zase tolik nevystrašily,“ prohodila Špotáková po pondělní předehře.
Ve finále už vůbec ne.
České trio se od první série krčilo na chvostu pořadí, a tak to už zůstalo. Jako by hned úvodní hod Ogrodníkové, při němž přerušila nepovedený rozběh a proběhla přes čáru, předznamenal temný večer.
CO MÁM DĚLAT? Nikola Ogrodníková hledá pomoc u trenérů, kteří seděli na tribuně za fotografy.
„Bolela mě záda, házela jsem s práškem proti bolesti a s tejpem,“ líčila Ogrodníková, loni stříbrná Evropanka.
„A já měla nohy tuhé jako konve,“ přidávala Irena Šedivá z tréninkové skupiny Jana Železného.
Rudolf Černý, kouč Barbory Špotákové, své svěřenkyni během závodu radil: „Hrozně tam skáčeš, měla bys být při rozběhu víc při zemi.“
Namítala: „Jenže to mondo mě kope.“
Když jí zbýval třetí pokus poslední naděje, povytáhla si dres s červeným číslem označujícím obhájkyni titulu. Brzy ho měla ztratit. Ale teď ještě závodila. Na rozdíl od předchozích pokusů si neroztleskala publikum, zůstávala v obličeji pekelně soustředěná. „Obhájkyně prvenství je nyní devátá a potřebuje dlouhý hod,“ připomněl hlasatel.
Nepředvedla ho. Rozpřáhla po odhodu ruce. A je to pryč.
O půl hodiny později se české oštěpařky už zpovídaly reportérům v mixzóně, zatímco australská reprezentantka Kelsey-Lee Barberová šestým pokusem přehodila dosud vedoucí duo Číňanek Lu a Liu. Za hod 66,56 metru vyválčila zlato, chytala se nevěřícně za hlavu a křepčila na ploše.
VELKÝ ZVRAT. Australanka Kelsey-Lee Barberová se stala světovou šampionkou v oštěpu
„V pondělí jsem se až do konce kvalifikace strachovala, jestli postoupím. Ale dneska byl jiný den, čistý stůl. Ostatní holky ze mě svými výkony vytáhly maximum,“ radostně líčila 28letá rodačka z Jihoafrické republiky, která se v roce 2000 s rodiči přestěhovala do Austrálie.
„Barberová právě vyhrála,“ řekli jsme Ogrodníkové.
„Tak té jsme to přály, ne?“ prohodila ke kolegyni Šedivé.
Ogrodníková letos na jaře, předtím než začal seriál jejích zdravotních patálií, poslala oštěp na 67,40 metru. Což by v úterý bohatě stačilo na zlato. „Jenže na tabulky se tady nehraje,“ věděla také ona. V Dauhá na konečném 11. místě zapsala 57,24 metru.
Devátá Špotáková, nejlepší z Češek, měla na kontě 59,87 metru. V žádném svém finálovém závodě na vrcholné akci tak málo nehodila. Dosud bylo jejím „minimem“ 60,08 ze šampionátu v Pekingu 2015.
Tehdy v Číně byla po závodě zoufalá, ubrečená, naštvaná.
Tentokrát přijímala porážku s nadhledem. Nehroutila se. Neronila slzy zklamání.
„Upřímně, nevím, co víc jsem letos mohla udělat pro to, abych tu dnes hodila,“ bilancovala. „Prostě to nevyšlo. Ale Dauhá bylo stále jen zastávkou na cestě do Tokia, do mého vysněného posledního olympijského finále, o kterém mluvím od chvíle, kdy jsem se po druhém dítěti pustila do té dřiny.“
Barbora Špotáková po finále oštěpařek na MS aneb tělo už nedrží jako dřív. "Kvůli achillovce jsem celou sezonu nemohla ani na tréninku házet z plného rozběhu a měnit techniku. Vždycky jsem jen šla na závod a tak to prostě dělat nejde. Ten rok byl mazec." https://t.co/yzXDRVlEJs
Je dvojnásobnou olympijskou vítězkou, trojnásobnou mistryní světa. Je světovou rekordmankou. I kdyby ukončila kariéru okamžitě, zůstane legendou, největší na světě v historii ženského oštěpu.
Pouze sama sobě chce dokázat, že to ještě jde.
Kde jinde než v Tokiu?
„Ne, nejsem zdrcená,“ ujistila a hledala sílu i ve vzpomínkách na minulost. „V Pekingu 2015 jsem taky skončila devátá a potom jsem v Riu na olympiádě měla medaili. Musím věřit. A já věřím.“
