A teď tu stojí, u Vítězného oblouku, ve žlutém trikotu.
Muž, kterého ještě před pěti lety nominoval tým Sky namísto Tour de France v červenci pouze na Brixia Tour, je potřetí šampionem nejslavnějšího klání cyklistů. Pouze sedm dalších jezdců dokázalo v historii totéž či víc.
Chris Froome je... ano, je skutečně slušný a milý.
Hovoří tiše, monotónně, usmívá se až plaše. Anglický gentleman, navzdory svému rodišti v Keni.
„Nehraje si na bosse,“ říká jeho pomocník Ian Stannard. „U večeře nemá nejmenší problém s tím, když si ho dobíráme.“
Občas působí Froome zranitelně, i na kole. Kdysi dostal od kolegy Robbieho Huntera přezdívku Crash. Po pátečním pádu sám připomínal: „Mrknutím oka může být na Tour vše jinak.“
Jindy je pro změnu tak roztržitý. Reportéři magazínu Pro Cycling vyprávějí, jak mu při rozhovoru před startem Tour upadla lahev s vodou a jak si potom neustále pohrával se snubním prstenem, až se mu zakutálel pod stůl.
Přesto také letos vládl Tour nekompromisně. On, Chris I., nesesaditelný král. Triumfoval rozdílem 4:05 minuty před domácím Bardetem. Víc než protivníci mu stály v cestě neočekávané události. Jen vzpomeňte na Mont Ventoux.
Vděčností si získává ostatní
„Připadal jsem si jako na kolotoči. Každý den byl pro mě novou výzvou,“ tvrdí.
Ale zároveň jako by litoval, že soupeři nebyli silnější: „Mrzelo mě, že Alberto Contador upadl už v 1. etapě a nestal se součástí této bitvy. I Naira Quintanu jsem už viděl silnějšího, vždyť loni na mě v Alpách tolik tlačil.“
V čem tkví naopak Froomova výjimečnost? Čím je všechny převyšuje?
Jistě, především vytrénovaným tělem a jezdeckými schopnostmi i dispozicemi. Britův ukazatel VO2max, vyjadřující schopnost těla transportovat kyslík, je podle lékařů blízko maximálním lidským limitům.
ŽLUTÉ PÓDIUM. Na pařížském bulváru Champs-Élysées převzal Chris Froome definitivně žlutý dres za celkové vítězství na Tour de France.
Ohromuje též svým perfekcionismem. Mechanik Gary Blem vykládá: „Kdybychom mu hnuli s pozicí sedla o desetinu milimetru, pozná to. Ale pokud je vše, jak očekává, dovede být nesmírně vděčný.“
Ano, vděčnost, tou připoutává k sobě týmové kolegy. Ve Sky platí na Tour zásada: vše pro Chrise. „S ním není Tour o ambicích ostatních ani o útocích na etapová vítězství. Je to jen o tom, dostat ho vítězně do cíle v Paříži,“ říká Ian Stannard.
Rovněž v sobotu, v deštivém posledním alpském dějství, se kolem něj v nebezpečném sjezdu do cíle v Morzine seskupili. Geraint Thomas mu razil cestu, tři další jeli jako osobní garda za Froomem.
Ovšem je tu ještě další vlastnost, kterou mnozí šampioni nedisponují. Froome má až neuvěřitelnou schopnost analyzovat vlastní chyby a poučit se z nich.
V roce 2013 v rovinaté etapě ve střední Francii nezachytil v bočním větru útok týmu Tinkoff a ztratil tak 69 vteřin na Contadora. Zato loni, když boční vítr ovlivnil 2. etapu do Meeltje Jans, už byl v pelotonu na správném místě a v úniku skupiny naopak najel čas na Quintanu.
V roce 2014 musel po dvou pádech vzdát Tour v 5. etapě. Loni pak šlapal jeho tým celý první týden raději neustále na čele, ať už to terén vyžadoval, nebo ne.
Letos vylepšil pozici ve sjezdech, zrychlil po dvouleté stagnaci i časovky.
Je z něj komplexní cyklista.
Překvapením je, jak vyhrál
„Když věci nefungují, jsem v první chvíli zklamaný,“ popisuje. „Jenže pak si všechno přehrávám a analyzuji v mysli a sám sebe se neustále ptám, co mohu příště udělat lépe.“ Což platí nejen o fyzické stránce, ale také o té psychické.
Tlak obhájce titulu ještě v sezoně 2014 nezvládal. „Byl jako závaží na mých ramenou.“ Tehdy řešil na jaře kontroverzi vzniklou poté, co si při závodě Kolem Romandie vzal na astma nepovolený kortikosteroid prednisolon, navíc se vyhrotily vztahy s Bradleym Wigginsem. To vše se mohlo odrazit v nejistotě na trati.
„Letos jsem si řekl: Hej, Froome, musíš jim ukázat, že tu obhajobu zvládneš. Jsem uvolněnější a sebevědomější. Nebojím se otázek médií ani konfliktů s fanoušky.“
Loni jej vyvedly z míry útoky těch, kteří zpochybňovali jeho dominanci a čistotu. Fanoušci hodili na Frooma pytlík s močí, uráželi ho, hackeři nabourali jeho data. Reagoval tak, že dal po Tour veškeré údaje z počítače i vlastní tělo k dispozici pro nezávislé fyziologické testování. Svými činy a slovy nacházel porozumění diváků.
Ačkoliv nyní ovládl Tour podobně dominantně jako v letech 2013 a 2015, ředitel Tour Christian Prudhomme vyzdvihuje: „Není překvapením, že znovu vyhrál. Ale pro mě nebyl stejným člověkem jako v minulých letech. Byl plný překvapení, při sjezdu v Peyresourdu i úniku v Montpellier.“
Samotného Frooma jeho občasné výstřelky zjevně bavily. „Šlo o úžasné, ryzí závodění,“ nadchne se.
K předchozím dvěma titulům vykročil vždy po bleskové válce při prvním horském dojezdu v Pyrenejích, kdy ochromil konkurenty, načež mu potom v třetím týdnu zjevně ubývaly síly.
Letošní strategie byla jiná.
„Měl jsem v nohou méně závodních dnů i pomalejší vstup do sezony. Radši jsem trávil čas doma s mým malým synem. Cítil jsem, že to potřebuji. Nechystal jsem se tentokrát tak, abych dominoval v prvním týdnu Tour, ale abych nebyl zranitelný ve třetím.“
Potom sedl na kolo, tři týdny na něm šlapal, dvakrát upadl a zase vstal, chvíli dokonce i běžel – a opět je šampionem. Takovým, který zároveň vidí věci v perspektivě.
„Největší emoce jsem na Tour zažíval, když jsem ji v roce 2008 dokončil krátce poté, co má matka zemřela na rakovinu,“ přiznává.
Letos minutami ticha uctil oběti v Nice i v Mnichově a připomínal: „Cyklistika je jen sport a výsledky jsou oproti těmto strašným událostem úplně nicotné. Ale bylo důležité, aby závod pokračoval. Přerušit Tour by znamenalo, že jsme si nechali vnutit cizí vůli.“
