Nabízí se pohled z kanoistického hororu: Martin Doktor, málokdy přemožitelný suverén pádla, uzavírá v olympijském finále na 1000 metrů závodní pole. Jeho kánoe protíná cílovou čáru jako předposlední, osmá. Je to nečekaný krach všech prognóz, je to zoufalý pád dvojnásobného olympijského vítěze z Atlanty. A není to také náhoda jediného dne, prožluklá shoda nějakých pitoreskních příhod, nakopnutá osudem do cesty. Druhý den, v neděli, ve sprintu na 500 metrů, Doktorova loď proplouvá opět jako zapomenutá v konvoji, daleko za finišujícími medailisty. "Jsem unavený a žádný výsledek," řekl po první prohře. Čepici hluboko do čela, zachumlaný do pláště, pokašlávající z vyčerpání. Ve tváři trochu provinilý, mírně sarkastický úsměv. Prožil nejhorší čtyři minuty života, v němž dosud úspěch stíhal úspěch. Na startu to nevyhlíželo nejhůř. Několika rychlými tempy vysunul nakrátko špičku lodi do popředí pole. Byla to jepičí naděje. Na dvou stech padesáti metrech se začal propadat. "To už byl tři čtvrtě vteřiny za Opalevem, místo aby ztrácel pár setin," řekl jeho otec a trenér Josef Doktor. Rus Maxim Opalev, hlavní Doktorův soupeř v bojích o medaile na světových šampionátech, prchá všem, je vysunut o délku lodě. Jeho červený šátek, symbol ďábelského tempa, září ve slunci. Na pěti stech metrech je zjevné, že Doktor se nevzpamatuje. Je smířen, propadl do beznaděje? "Když jsem si už myslel, že loď se konečně rozjíždí, zafoukal víc vítr a zase jsem zůstal tam, kde jsem byl. Pak tam byl na vodě jeden čistý flek, bez větru, tak jsem to znovu rozjel a v momentě, když přišel další poryv, tak jsem byl zpátky." Psychicky ho to ubíjelo. Jel s podvědomým strachem, aby se nepřiblížil k bójkám vytyčujícím trať a nevystavil se tak znovu nebezpečí diskvalifikace, která mu hrozila v rozjížďce na 500 metrů. "Jel jsem vedle Kubánce, a když mi trochu ujel, uvědomil jsem si, v jaké jsem pozici. A tak místo abych zrychlil, jsem odjel od bójek a zrychloval až potom," popsal. Na špici se voda vaří, soupeři atakují Opaleva, vpřed se dere Němec Andreas Dittmer, zatímco Opalev už rychle tuhne. Jen Doktor zůstává daleko vzadu. "Trápil jsem se hrozně, ale co z toho pošlo: za hodně práce málo muziky." Po celý život na vodě byl zvyklý, že se mu soupeři dívali na záda. Teď se on na záda díval jim. "To je sport, jednou to přijít muselo. Škoda, že zrovna tady. Do nekonečna nelze vyhrávat. Horší by bylo, kdybych se tam někde utopil." Otec a trenér podotkne: "Jel špatně, nesu za to plnou zodpovědnost." K tomu syn: "Svět se nezbořil, pořád ještě dýchám, i když teď s potížemi." Na příští den, kdy nastupoval do finále na 500 metrů, byl odhodlán: "Dám do toho všechno." Ale znovu z Doktorovy jízdy čiší jakási prázdnota síly, ve větru je už od prvních temp ztracen. "Nemyslel jsem na medaili, ale někam blízko ní. Přišly však dva poryvy větru a byl konec. Málem jsem vypadl z lodi." Vpředu boj o medaile, Maďar Kolonics finišuje ke zlaté, za ním Rus Opalev a Němec Dittmer. Doktor, lehká váha, byl proti svalovcům vyšších postav v drsných podmínkách předem ztracen. "Mně vyhovuje hladká voda, kde mohu uplatnit techniku a cit pro vodu," uzavřel nejsmutnější stránku knihy o slávě.
2. října 2000
