Pády, odřeniny, zlomeniny - o tom by žokejové a jezdci mohli sepsat knihy. A přece se pokaždé znovu a znovu vyhoupnou do sedla a snaží se o další triumfy.
„Hodně mě to zasáhlo. Michal byl nejen můj kolega, ale taky kamarád, spolužák z učiliště. Bohužel se znovu ukázalo, jak blízko máme k závažným zraněním, jak často balancujeme na hraně,“ přemítá žokej Jaroslav Myška, který už v sobotu závodil na překážkových dostizích v Lysé nad Labem.
Při dostihu jde stranou i rodina
„Od myšlenek na kamarádovu tragédii se musíte odpoutat. Samozřejmě mě ta událost nenechala chladným, ale tím, že hned druhý den jdete do práce, znovu sednete na koně a brzy zase jedete dostihy, vlastně pokračujete v pracovním řetězci, který jste si kdysi zvolili. Dopadlo to smutně a smutně možná zní i moje slova - Michalovým odchodem život nekončí, to by se musela zavřít závodiště,“ dodává Myška.
Dušan Andrés, vítěz Velké z roku 2007, závodil hned v pondělí po nedělním Köhlově pádu. „Před dostihem jsme se s kolegy bavili, že to s ním nevypadá dobře, ale při dostihu si takové myšlenky připustit nemůžete. Tam jde všechno stranou, když to přeženu, tak i vlastní rodina. Musíte se soustředit na to, aby váš kůň dobře viděl skok, hlídáte si koně před sebou a kolem sebe. Nikdy nevíte, co se může přihodit. Ráno otevřete box a kůň vám neřekne, jestli má, nebo nemá náladu. Průšvih se může stát hned, je to jako riziko podnikání,“ pokyvuje hlavou.
Odborníci se shodují, že dostihy se obecně příliš neliší od dalších rizikových sportů. Nešťastná brněnská událost by neměla zasáhnout blížící se pardubický dostihový svátek.
Není čas na smutek a truchlení
„Když v roce 1976 ve formuli 1 málem uhořel Niki Lauda, co se dělo? Za pár dní se jel další závod,“ argumentuje legendární žokej a trenér Josef Váňa. „Mohli ostatní jezdci myslet na to, že Lauda je v nemocnici? Kdepak, byli to profesionálové. Takový je i náš sport, také žokejové se musí soustředit na další dostihy,“ přibližuje.
Váňa našel ještě jedno přirovnání. „Můj kamarád, horolezec, nemohl kvůli nemoci odjet s kolegou do Himálaje, ale vlastně měl štěstí. Toho kolegu tam totiž kdosi zastřelil jen kvůli tomu, aby mu mohl ukrást stan. Tím chci říct, že průšvih se může stát vždycky, i na ulici,“ vypráví osminásobný vítěz Velké.
„Je to možná smutné, když ztratíte kamaráda, ale s rizikem už do dostihů jdeme,“ doplňuje Myška. „Jasně, že vzpomínku na Michala si uchovám, ale nemůžete na to myslet půl roku nebo třeba rok. Ani vám to nedovolí situace, protože do práce musíte a v dostihu chcete podat dobrý výkon - máte rodinu, kterou chcete uživit. Nejde si sednout na zadek a truchlit. Jsou další životní výzvy.“
Jak velká je u žokejů míra strachu? Může si žokej vůbec strach dovolit? „Neměl by ho dát najevo,“ má jasno Dušan Andrés. „Nějaký strach tam možná je, nebo spíš opatrnost,“ připouští Jaroslav Myška. „Někdo si třeba zlomí nohu a už je opatrný. Anebo si řekne - mně to za to nestojí, já to dělat nebudu.“
„Kdo dá najevo strach, měl by přestat jezdit,“ dodává Andrés.
