Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pepíka Váňu asi nedohoním. Žokej Kašný slavil ve 46 letech stříbro

Pavel Kašný (druhý zprava) s koněm Ribelino se v průběhu velké pardubické stále držel v popředí. Nakonec skončil druhý. | foto:  Michal Růžička, MAFRA

12 2015
Všichni oslavovali vítězného Nikase s jásajícím Markem Stromským, ale on také zářil štěstím. A proč ne, když žokej Pavel Kašný, ve 46 letech nejstarší z jezdců v nedělní Velké pardubické, obsadil s hnědákem valachem Ribelinem nečekanou stříbrnou příčku. Jako by jim ji předurčilo jejích startovní číslo dvě...

„Škoda, že nám nevylosovali jedničku,“ žertoval za cílem Kašný, ale hned dodal, že jde o jeho životní výsledek. „Protože u nás je Velká pardubická vrchol všeho, takové malé mistrovství světa, vždyť sem přijíždějí i špičkoví zahraniční žokejové. A mít stříbrnou medaili, to vůbec není špatné,“ pochvaloval si.

S Ribelinem jste, podobně jako vítězný Nikas, nepatřili k největším favoritům. Kde se v koni vzala ta síla?
Dřív se mu tolik nedařilo, ale letos jsme si sedli a je jako vyměněný. Teď jsme měli v plánu nemotat se nikde vzadu, což Ribelino splnil do puntíku. A vyplatilo se, protože dostih byl hodně rychlý. V závěru jsem chtěl zaútočit i na Nikase, který nám moc neujížděl, jenže koníkovi už trochu došly síly. Ale pořád věřím, že se tady jednou vítězství dočkám.

Nastal tedy čas oslav?
Bohužel ne, za týden závodím v polské Vratislavi, za další týden jsou zase Pardubice, potom ještě Kolesa... Ale doufám, že pan majitel Ribelina po sezoně nějaké posezení udělá, druhé místo si oslavu určitě zaslouží.

V moravské stáji Lokotrans teď vládne radost, ale loni to byl spíše smutek...
Ano, v jednom z rámcových dostihů jim tady jeden koník zahynul, byla to velká smůla. Ale letos měl Lokotrans poprvé koně ve Velké a s druhým místem asi nepočítal nikdo. Doufám, že teď už to půjde jen k lepšímu.

A co vy? Jezdíte už čtvrt století, ve Velké jste startoval podvanácté. Už jste někdy byl tak blízko vítězství?
Jednou jsem byl třetí, ale ještě blíž jsem byl v roce 1998. Nebo jsem to alespoň cítil. Jel jsem Vronského, který obhajoval titul, a Pepík Váňa ho znovu připravil moc dobře. Silně jsem věřil, že bychom mohli vyhrát, ale spadli jsme na Popkovičáku. Tenkrát nás tam popadalo asi deset.

Nyní jste byl nejstarší z jezdců na startu Velké. Nepředhazují vám kamarádi, že byste mohl startovat i v jednašedesáti, což se loni podařilo právě Josefu Váňovi?
Tak to si vůbec neumím představit. Spíš si myslím, že ne, jenže znáte to - nikdy neříkej nikdy. Takže, kdo ví?

Tušíte, jak dlouho to můžete v sedle vydržet?
To je jednoduché - dokud mi bude sloužit zdraví a majitelé s trenéry o mě budou jevit zájem. A ten je, zdraví taky slouží... Zatím nemám důvod věšet jezdecké boty na hřebík.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze