Vzpomínáte? Mistrovství světa 2003 a podceňovaný Koukal triumfuje v závěrečném maratonu na 50 kilometrů. "To byl šok i pro mě," připouští.
| 10 nadějí MF DNES pro ZOH v Turíně 2006 |
A loni? Sezona, kdy prožíval nejhlubší krizi kariéry. Přesto vezl ze šampionátu v Oberstdorfu bronzovou medaili za sprint dvojic.
Koupil byt, našel si přítelkyni, vyléčil rýmu a v 27 letech hledí s optimismem k olympijskému Turínu. "Medaile, to je zbožný sen," povídá.
Zkuste porovnat, co je těžší: vylézt na Čcho Oju, nebo vyhrát olympiádu?
Ta olympiáda přece! Na Čcho Oju, která patří k lehčím osmitisícovkám, se každý rok dostanou desítky lidí. Olympijských vítězů v běhu na lyžích běhá po světě mnohem míň.
Dá se vůbec olympijský titul přirovnat k nějaké horolezecké metě?
Nedá. Horolezci jsou spíš nesoutěživé, nezávodivé typy. Já dělám lyžování, abych pokud možno vyhrával.
Nejradši na velkých akcích, že? I po mizerné sezoně na nich dokážete zazářit. Máte svůj recept, jak na to?
Ne. Na loňský bronz jsem nebyl sám, prostě se tak nějak povedl. Ale v roce 2003 jsem před mistrovstvím světa byl ve Světovém poháru i pátý. Z takové pozice, pokud se všechno totálně sejde, můžete vyhrát. Navíc závod na 50 kilometrů je zrádný. Favoriti občas přeženou tempo a před koncem skomírají.
Děje se to i v Himálaji? Že těsně před vrcholem obrazně řečeno umíráte?
To je jinak. Když vám na lyžích dojde energie, tak to vzdáte. Kdyby vám došla v Himálaji, umřete doopravdy. Ochromuje vás tam nedostatek kyslíku, jste vyčerpaní, oslabují vás nadmořská výška i počasí. Ale bez fyzických sil nesmíte v horách zůstat nikdy.
Stále platí vaše věta: Jsem pro každý extrém?
No, možná jsem se trochu zklidnil. Už nevyhledávám riziko za každou cenu. Nemusím se hned zabít.
Co vás tedy láká? Vylézt na Everest?
Možná. Podle chuti, nálady a financí. Everest je drahý, povolení stojí kolem 20 tisíc dolarů. Fyzicky bych ho mohl zvládnout, ale zatím neřeším, jestli se k němu odhodlám. Jsou i jiné, menší a hezčí kopce.
Přitahuje mě třeba Aljaška.
Kvůli ryzí divočině, ještě nezkažené komercí?
Nikdy jsem tam nebyl, ani knížky Jacka Londona jsem nečetl. Zato jsem viděl filmy. Aljašská příroda je nádherná.
Je pro vás extrémem i Vasův běh, nekonečných 90 kilometrů na běžkách? V březnu jste si ho poprvé vyzkoušel.
Pravda, délkou se vymyká z normálu. Kdovíjak extrémní mi však nepřipadal. Určitě ho zkusím znovu.
Copak jste si ani jednou na trati nepomyslel: Bože, ať už je konec?
Naopak. Ke konci mě to teprve začalo pořádně bavit. Ostatním odcházely síly, mně tolik ne. I díky tomu jsem skončil čtvrtý.
A co ráno po závodě? Bolelo vás celé tělo?
Nejen ráno. I třetí, pátej, sedmej den. Týden jsem byl vyřízenej. Záda rozsekaná, nemohl jsem se ohnout ani narovnat a baštil jsem brufen, abych se vůbec dostal z postele. Byl to můj nejhorší zážitek z lyžování kromě zlomené ruky v Číně.
Přesto se chcete na Vasův běh vrátit? Znovu dobrovolně trpět?
Jasně. Trpěl jsem až po závodě, ne při něm. A s dnešní medicínou se to dá přežít.
Ne vždy. Loni měl závod tři lidské oběti.
To je smutné, drsné. Jenže na startu tam stojí 15 tisíc lidí. Někteří přecení své síly a věk, neodhadnou připravenost vlastního organismu na takovou zátěž. Pohybují se potom na hranici života a smrti a mohou přepadnout i na tu špatnou stranu. Ale kdo ví, možná ani já nezůstanu soudný, až budu starší. Kdybych si mohl vybrat, radši umřu s lyžema na nohou než v bačkorách u televize.
Pro vás musí být očistec i měsíční soustředění ve skandinávské tmě, ne?
O tmu zase tolik nejde. Ale když máte k dispozici jen pět kilometrů umělého sněhu jako my letos, jdete na trénink a dopředu víte, že ten okruh musíte objet osmkrát, to je ubíjející.
K titulu mistra světa vás dovedl slavný trenér Christer Skog, loni vás z krize tahal Jan Baranyk. Věříte, že může kráčet ve Skogových stopách?
Určitě. Skog byl šílenej teoretik, znalosti jako on jen tak někdo nemá. Bára (= Baranyk) je zkušenej praktik, ovšem zná spoustu lidí, co mu s plány pomáhají. Plně mu důvěřuju.
V této sezoně jste zatím skončil nejlépe třináctý. To znamená?
Poloviční spokojenost. Něco se povedlo, něco míň. Postupně se probojováváme nahoru. Je to alchymie hledání formy i experimentování s vysokohorskou přípravou.
Olympijský program vám nahrává, že? Padesátka i sprint se pojedou vaší oblíbenou volnou technikou.
To jo, program se mi líbí. Mám větší šance něco zajet než ve všech jiných distancích.
Zlato i bronz už máte z mistrovství světa. Chybí vám jen stříbro...
Ale olympiáda je něco jiného. Všichni z ní mají respekt. I ti nejodvážnější, nejsilnější a nejdrsnější závodníci, co na mistrovství světa vesele vykřikují, že si přijeli pro zlato, na olympiádě najednou s respektem říkají: Budu rád za jakoukoliv medaili.
Přetlak je do sestavy české štafety. Být trenérem, jak byste ji postavil?
To bych tedy nechtěl. No, na Zlaté lyži v Novém Městě bych postavil Bauera, Magála, Šperla a Kožíška.
Jenže tehdy jste vy a Michl byli nemocní.
Jasně. Nakonec rozhodne okamžitá výkonnost v Turíně. Je pozitivní, že na čtyři místa máme šest slušných lidí. S tím se dá šilhat i po velkém výsledku.
Trápily vás rýma a průdušky. Silvestra jste tedy slavil čajem a v posteli?
To jste se trefil, ale jen napůl... Strávil jsem ho v posteli, ale ne s čajem. (směje se) A bylo to super!
Váš otec je lékař, maminka byla učitelkou i majitelkou květinářství. Čím se jednou uživíte vy?
Nejlepší by bylo nedělat nic. Nebo dělat to, co mě baví, a brát za to peníze... Doufám, že si ještě nějaký ten pátek zalyžuju. Potom? Snad i dostuduju, mohl by ze mě být manažer.
Třeba na Zlaté lyži?
Třeba. Nebo budu prezidentem svazu. Nebo nebudu mít s lyžováním nic společného. I když moje kontakty ze světa s ekonomickým vzděláním by se daly využít.
Kdy to bude?
Nemám koncovou čáru kariéry. Chci závodit, dokud zůstanu konkurenceschopný. Do čtyřiceti asi ne. V takovém věku je příjemnější zalyžovat si svým tempem, když svítí sluníčko. To už vás nebaví tréninky za každého počasí, v létě i zimě, v dešti i vedru.
V Liberci jste hrdým majitelem nového bytu. Už jste si zvykl?
Nebyl čas. Od léta jsem v něm strávil jen týden. Je to zatím jen provizorně zařízený příbytek. Potřebuju pozvat šikovné řemeslníky.
A ještě jedna změna: jste zadaný. Přitom jste tvrdil, že vaše krátké vztahy nikdy nepřežijí svatého Martina.
Však jsem spokojený. A moc.
Loni jste po senzačním bronzu z mistrovství světa vtipkoval: Tak a teď by mi mohli vytesat sochu. Co s ní bude?
Radši nic. Vidět se v kameni? Proč? Ještě by na mě seděli holubi a děcka by po mě čmárala.
V Oberstdorfu vám tehdy chutnalo svařené víno. Jakým nápojem zapijete turínskou olympiádu?
Ten svařák je v zimě nenahraditelnej. Ale kdyby bylo co oslavovat, za rohem je přece Francie. A francouzské šampaňské je dost významné pití, ne? Adekvátní k úspěchu na olympiádě.
|
Bratr zpátky v brance? Řekl bych, že všechno chytí Víte, že místo lyžaře mohl být Martin Koukal hokejovým brankářem? Kariéru extraligového hráče rozvíjí jeho mladší bratr Petr. Ale přesto se ti dva občas na ledě sejdou.
"Jednou za rok jde Martin s námi na Vánoce na led ve Žďáře. V útoku se snaží jezdit kolem branky. Bruslení mu jde, ale s pukem je to o hodně horší," říká Petr Koukal, útočník mistrovských Pardubic. Oba sourozenci začínali s hokejem ve čtyřech letech na zimním stadionu 200 metrů od domu. "Martin šel do brány, já jsem byl v útoku. Na ledě jsem ho ve výstroji nepotkal. Každý jsme byli v jiné věkové kategorii," říká Petr. Góly nedává bratrovi ani dnes, nepřemlouvá jej, aby znovu oblékl brankářskou výstroj. "Jednou se ho novináři ptali, jak by to vypadalo, kdyby se postavil do branky teď. Já myslím, že by to asi nedopadlo dobře. Ale jak ho znám, řekl by, že by všechno chytil," míní Petr. Lyžařský mistr světa jej chodí povzbuzovat na zápasy Pardubic. V sezoně podle toho, jak má čas, play-off stíhá téměř celé. "Každopádně je to velký fanoušek. Ale řekl bych, že spíš klidný. Ne že by vyskakoval a řval," tvrdí Petr Koukal. Když na jaře získal s Pardubicemi titul, jeho starší bratr u toho nechyběl. "Bylo to hezké. On měl radost, že jsme vyhráli, a já měl radost, že mohl být s námi." Jako někdejší hokejista Martin Koukal občas bratra kritizuje. "Ale to je spíš škádlení. Vrací mi to. Když se mu nepovede závod, taky mu řeknu, že víc lyžařů už tam neběželo," líčí Petr. Sám by ale na lyžích padesátikilometrovou trať, na které jeho bratr získal titul mistra světa, asi neuběhl. "Kilometr bych jel dobře a pak bych potřeboval střídat," povídá. (bb) |
