Za šest let u cyklistiky je to pro Kozlíkovou rychlý vzestup. Na kole se naučila jezdit sama, když ji v osmi letech rodiče poslali hrát si před dům. Od patnáctin, kdy zula běžky a místo lyžování vyrazila na silnici, stačila přerůst domácí konkurenci.
"To mě právě nejvíc baví. Dřina, která přináší výsledky. Únavu a tvrdou práci mám ráda," vyhrkne. Od silnice se dostala na dráhu, kde sice jezdí pořád dokola, ale zase si může okamžitě měřit výsledky. "Nasednu, ujedu tři kilometry, slezu a hned vidím čas," řekne pro názornost.
Když je čas nižší, je to nad všechny radosti. "Ta dřina, ta spravedlnost," básní nad pojmy, které ji u cyklistiky fascinují. Že to k útlé dívce, na jejímž těle nejsou vidět žádné výrazné svaly, vůbec nesedí? "A co by mělo? Balet?" reaguje.
"Já jsem si kolo zamilovala, nemohla bych mu být nevěrná." Sama se považuje za kariéristku. "Maminka mi vyčítá, že jdu za svým přes mrtvoly," přizná. "Ale abych do sebe nechala rvát bobule, to zase ne," doplní pro jistotu.
Brání se přezdívce "Zlaté děvče", kterou by jí chtěl někdo přišít po sérii medailí. "Každý má své mouchy. Té mojí někdo říká cílevědomost." Podobně jako cyklistky ze světové špičky se i Kozlíková postupně dostala až do mužského pelotonu. Kalenda, Mazel, Kozlíková, taková bývá sestava na tréninku ve Vyškově.
Tvrdí, že muži ji berou bez reptání, žádné "děvče, odjeď na krajnici" nezaslechla. A společné šatny, sprchy, ubytovna? Nevadí to příteli? "Žádný není, já na moc věcí nemám čas. Jsem přece kariéristka," připomene Kozlíková.
