"Pád mě potkal až v závěru, když už jsem měl za sebou všechny horské vrcholy. Nemohl jsem si dovolit vzdát celý pokus tři etapy před koncem. Historie by se neptala na to, jestli jsem překonal na Tour hory. Platilo by, že jsem ji nedokončil," vysvětloval 48letý Zimovčák.
Jak jste se vlastně k vysokému kolu dostal?
Začínal jsem jako chlapec v normální cyklistice, jezdil jsem za Baník Ostrava. Pak jsem deset let dělal vrcholově atletiku, maratón a vytrvalostní běh, a posledních patnáct let jezdím na vysokém kole.
Co vás na tomto kole tak zaujalo?
Vysoká kola jsem viděl už jako kluk na Závodě míru, když jsem ještě dělal závodně cyklistiku, před dvaceti lety. Tehdy mě to zaujalo, dokonce jsem se na něm svezl. Vůbec jsem netušil, že to jednou bude disciplína, které budu věnovat tolik času a úsilí.
Jaký je rozdíl v jízdě na vysokém a normálním kole?
Obrovský. Když jsem se na něm učil jezdit, zúročil jsem své zkušenosti z atletiky i cyklistiky. Například si nemůžete stoupnout a změnit tak polohu, sedlo je tak vysoko, že šlapete nataženýma nohama. Navíc musíte pořád šlapat. Velocipéd nemá převody. Proto jsem s sebou na Tour de France měl čtyři vysoká kola - od 48 do 54 palců. Pod kopcem jsem si z doprovodného vozidla vzal menší kolo místo převodu.
Kdy jste začal na velocipedu jezdit opravdu na vážno?
První závod jsem vyzkoušel v roce 1990 v Kyjově a dojel jsem druhý. To mi ukázalo, že se na vysokémkole dá leccos dělat. Na velocipedu se jezdí i mistrovství světa. To byla velká výzva. Poprvé jsem ho jel v roce 1993 a skončil třetí. O rok později v Anglii už jsem ho vyhrál. Dvakrát jsem ještě vyhrál v Austrálii kontinentální pohár, projel jsem napříč Amerikou. Prostě jsem poznával svět. To, co se mi nepovedlo v předchozí sportovní kariéře, se mi začalo naplňovat. Cestoval jsem a vyhrával.
Jak důležitá jsou pro vás vítězství?
Vítězství je bohužel fenomén, který je sice strašně příjemný, ale trvá jen několik sekund. V jednu chvíli je všude plno fotografů, kamer a novinářů a najednou to všechno skončí. Odjedete domů, za prací, a stojíte tam sám s tou kabelou, i když jste mistr Austrálie. A co? Nic se neděje. Nemůžete křičet: "Já jsem ten mistr Austrálie!" Dostanete metál a život jde dál. Ale ta sekundová radost stojí za to. Musíte porazit soupeře. Je to taková hra na vojáky. Vy sice vyhrajete, ale pořád jste kamarádi, dokážete se s nimi o radost z vítězství podělit.
Jen v letošním roce jste na vysokém kole natrénoval dvanáct tisíc kilometrů.
Jak to jde dohromady s prací a rodinou?
Já naštěstí působím v pojišťovnictví, takže pracuji sám na sebe a pracovní dobu si můžu přizpůsobit. Mnoho lidí o mně ví, že dělám sport a vzbuzuji v nich díky tomu větší důvěru. Prezentuji vlastně sport ve všech možných směrech. Ovšem když jdete z práce rovnou na trénink, zbývá jen velmi málo času, který můžete věnovat rodině.
Co si asi pomyslí vaši klienti, až uvidí váš odřený obličej? Neuškodí vám to v povolání?
Vím přesně, co si pomyslí. Že jsem byl dobře pojištěný. A je to pravda. Zvážil jsem všechny možnosti a vybral jsem si tu, kterou mohou využít všichni. Při takovýchto akcích je důležité se dobře pojistit. Za málo peněz je málo muziky a to platí i s pojištěním. Na něm se nemá šetřit a to se mi vyplatilo. Když jsem se na Tour zranil, staral se o mě tým lékařů, byl tam i vrtulník, všechno fungovalo jak mělo a mě to nestálo ani halíř. Nebyl to žádný trik ani podvod, využil jsem standardních podmínek.
Kdybyste si lékařskou péči musel ve Francii hradit sám, kolik by to stálo?
Všechna vyšetření a ošetření po pádu by včetně dopravy stála 180, možná i 250 tisíc korun. Což si myslím, že je částka, kterou si málokdo může dovolit, a navíc by vás v nemocnici bez zaplacení nepustili k dalšímu zákroku.
Doprovázela vás na Tour de France rodina?
Rodina mi fandila z domova. Jediným přímým zástupcem byl můj synovec, který řídil jedno z doprovodných vozidel. Jinak jsme byli v kontaktu přes zprávy na internetu a po telefonu, prožívali to se mnou.
Co bylo na Tour nejnáročnější?
Samozřejmě horské etapy a komplikované přejezdy. Těmi vlastně odpadal jakýkoliv volný čas. Za celý měsíc jsem nepoužil jediný kus civilního oblečení. Potřeboval jsem jen dres a věci na spaní.
Při osudovém pádu na 19. etapě jste neměl přilbu. Jezdíte vždycky bez ní?
Přilbu jsem nikdy nevozil, protože mi připadalo, že vždycky nějak překážela. Ale po pádu jsem situaci samozřejmě přehodnotil a začnu ji vozit, abych si na ní zvykl. Pochopil jsem, že to užitečná věc.
Z vysokého kola se padá z dost velké výšky, že?
Padáme ze dvou metrů plus délka těla, což je docela dost. Je to pořádně nepříjemné. Vždycky to bolí. Nespadl jsem pochopitelně poprvé. Nejhorší pád byl jednou při dojezdu závodu, kdy jsem spadl přímo na hlavu a zlomil jsem si nosní přepážku, klíční kost, loket a byl jsem několik minut v bezvědomí a chvíli to vypadalo, že jsem si zlomil vaz. Ale nehoda na Tour určitě patří k těm horším pádům.
