Václav Pacina vystudoval etnografii na Filozofické fakultě v Praze a šíře jeho záběru pronikala téměř do každého jeho článku. Měl zasvěcený a velice kultivovaný styl psaní, v mnoha směrech esteticky krásný.
Spousta novinářů se mu chtěla přiblížit, jenže zpravidla marně.
Se svým talentem mohl psát knihy, což v několika případech uskutečnil. Ať už to byly odborné knihy jako Malá encyklopedie hokeje, kterou napsal společně s trenérem Karlem Gutem, nebo publicistická díla Sport v království českém či Sport bez svatozáře, na němž se též podílel psycholog Miroslav Vaněk.
Čtenáře provázel řadou sportů po více než pět desítek let na stránkách Mladé fronty, kde pracoval od roku 1953, a později Mladé fronty DNES. Jeho záběr sahal od Zátopkovy poválečné generace až po novodobé olympijské hrdiny s Jaromírem Jágrem. Měl hluboký vztah ke kultuře, dokázal zasvěceně psát o divadle i hudbě, nebo vést erudovaný rozhovor s Karlem Gottem.
"Vašek byl parádní novinář. Všechno chtěl mít důkladně udělané. Donekonečna se ptal proč, proč, proč a nedal se odbýt, dokud nedostal uspokojivou odpověď," vzpomíná na něj hokejový trenér Karel Gut. "Bydleli jsme kousek od sebe a měli k sobě blízko i lidsky. Je to pro mě strašné překvapení, jak smrt přišla náhle. Ale odešel bez bolesti, jak se říká, umřel v botách."
Po roce 1968 byla Pacinova novinářská činnost omezena. Listopadová revoluce mu umožnila plnohodnotný návrat, stal se vedoucím sportovního oddělení Mladé fronty DNES.
Všichni ho pamatují jako nesmírně ambiciózního a náročného novináře i vedoucího. Byl tvrdý jak k sobě, tak k ostatním. Stal se duší novin, respektovali ho kolegové i sportovci.
Pro své čtenáře připravoval články a dlouhá léta organizoval zábavnou automobilovou soutěž Cíl neznámý.
Na sklonku své bohaté kariéry začal psát i hlavní rozhovory pro českou edici časopisu Playboy. Byl na to hrdý a jeho rozhovory s Terezou Brodskou, Michalem Vieweghem, Bohumilem Kulínským, Ivanem Trojanem, Filipem Renčem, či Pavlem Šporclem se také staly ozdobou novodobé české žurnalistiky.
Velkou autorskou sílu dokázal ještě v srpnu 2006, když pro MF DNES připravil obsáhlou a ojedinělou přílohu Doping v Československu, kde jako první doložil a až ke kořenům popsal praktiky, které používal komunistický sport při nedovoleném dopování.
Do posledních chvil se udržoval ve vynikající fyzické i duševní kondici, která nenaznačovala jeho věk. Ještě v sobotu pořádal ve svém bytě vánoční večírek s bývalými kolegy a kamarády a v úterý večer navštívil divadelní představení.
Poslední rozloučení s legendárním novinářem Václavem Pacinou se koná v pátek 29. prosince od 11.00 hodin v Ústřední obřadní síni v Praze na Olšanských hřbitovech.
Přinášíme vám ukázku novinářského stylu Václava Paciny. V následujícím zkráceném textu z roku 2004 se vrací k pohnutým událostem roku 1969.
V březnu 1969 porazili naši hokejisté na mistrovství světa ve Stockholmu dvakrát během jednoho týdne Sovětský svaz. Lidé v Československu to brali jako pomstu za okupaci srpna 1968, vyšli do ulic a bouřlivě oslavovali.
To byla poslední kapka: krátce nato Gustav Husák vystřídal v čele komunistické strany Alexandra Dubčeka. Začala normalizace.
Šel mi mráz po zádech, když švédští diváci při utkání Československa se Sovětským svazem skandovali: DUBČEK, DUBČEK! I oni pochopili, že náš soupeř reprezentoval okupační velmoc, pro většinu českého i slovenského národa nenáviděnou a proklínanou.
Ty zápasy byly dva, vždy v pátek. První jsme vyhráli 2:0, ten druhý 4:3. Už při prvním utkání mi v paměti utkvěly dva transparenty v hledišti.
Na jednom: V srpnu vy - dneska my! Na druhém: Dnes vám nepomůžou ani tanky! Na hokejové mistrovství světa v roce 1969, které uspořádal Stockholm, se nedá zapomenout.
Švédská vláda nebyla na nějaký mezinárodní incident zvědava. Šéf stockholmské policie si dokonce přál, aby se utkání ČSSR SSSR hrálo bez diváků, tedy i bez těch, kteří přijeli z Československa. A taky bez československých emigrantů. To neprosadil.
V pátek 21. března 1969 jsme slavně vyhráli 2:0. Zápas vzrušil i ty, jichž se netýkal. Trenér švédského mužstva Arne Stromberg po našem vítězství plakal, když objímal svého přítele, českého emigranta, novináře HanušeWebra.
Před prvním střetnutím všichni hráči tvrdili, že vyhrajeme, a někdo z nich jen tak ledabyle řekl: "Však uvidíte věci." To mi vrtalo hlavou. Jaké věci? Nikdo z novinářů vůbec nevěděl nic. Pochopil jsem až po zápase. Pohrdání k soupeři, názor na okupaci a ponížení národa vyjádřilo mužstvo po svém: nepodalo soupeři ruce. Tak neslýchané gesto se muselo domluvit napřed. A pak utajit.
Co budou a co nebudou ve Stockholmu dělat, o tom hráči debatovali před odletem nejednou v hotelu v Jílovišti u Prahy. Nepodáme jim ruce. Ale co oni, soupeři? Tenhle scénář se propíral mnohokrát.
Co když se k nám rozběhnou? Nepustíme si je k tělu. „No, oni se nerozběhli, stáli jsme proti sobě, hymna dozněla a my se otočili a odjeli.“ říkal mi jeden z reprezentantů, Jaroslav Jiřík.
Tak jsem to viděl i já a v tiskovém středisku jsme se s kolegy vzájemně ptali: Napíšeš to? A televize v Praze prý tenhle moment včas odstřihla, říkali hráči. Tehdejší komentátor Vladimír Vácha to nepotvrdil: Jen se to v Praze nějak přehlídlo." Trenér Jaroslav Pitner vysvětloval scénu maličko jinak.
„Vítězové nechodí podávat ruce,“ prohlásil na tiskové konferenci a kupodivu s tím obstál i později, když jej soudruzi jako důstojníka armády vyslýchali.
(Redakčně kráceno)
