Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zemřel Jaroslav Šálek, legenda sportovní žurnalistiky

Jaroslav Šálek téměř půl století pracoval v Mladé frontě, později Mladé frontě DNES. | foto: Eva KořínkováČTK

25 2010
Odešla legenda sportovní žurnalistiky. Bývalý šéf sportovní redakce v Mladé frontě, později Mladé frontě DNES Jaroslav Šálek v sobotu zemřel ve věku 78 let. Zde je vzpomínka na výjimečného novináře.

Jsou věci, které člověk řekne jedinkrát za život. Tak tedy: jako dospívající kluk jsem občas kradl sousedům noviny. Přišlo mi zbytečné vyhazovat peníze za tehdejší Mladou frontu. Mě v ní zajímaly jen články Jaroslava Šálka o fotbale.

Vytáhl jsem noviny z kaslíku, prolistoval osm stránek (dnes by to bylo složitější...), a jakmile mě něco u jména Šálek zaujalo, mazal jsem domů s novinami pod tričkem.

Něco takového se už opakovat nemůže. V sobotu Jaroslav Šálek zemřel ve věku 78 let.

Odešla legenda sportovní žurnalistiky.

Bývalý kolega a šéf sportovní redakce, který v Mladé frontě, později Mladé frontě DNES, dělal téměř půl století až do roku 1999.

Kdo byl

Jaroslav Šálek

* 24. 11. 1931 
† 23. 1. 2010

Narodil se v 15 hodin, o 3 hodiny později než jednovaječné dvojče Zdeněk, též novinář. Do školy nosili jinou šálu, aby je rozeznali. Před vojnou dělal kresliče u prkna. V letech 1954 až 1999 pracoval v Mladé frontě, zprvu jako korektor, pak sportovní novinář. Psal reportáže z olympiád a fotbalových šampionátů včetně zlatého Eura 1976 v Bělehradu.

Jarda měl nezaměnitelný styl psaní.

Libozvučnou češtinou vystihl každý detail. Neotřele, bez přehánění.

Stačilo mu pár řádků i slov, aby jimi řekl vše. "Pád říše římské," dal do titulku, když na fotbalovém mistrovství světa 1978 vypadli Italové, neprostupní obranáři, s Nizozemci.

Podobně trefných přirovnání vytvořil nespočet. Byl vynikající vypravěč a báječný společník.

Každý ho rád zval, bylo s ním veselo.

Sázel historky počínaje Bicanem přes Kvašňáka s Panenkou a konče Poborským. O bělehradském zlatu i dalších památných turnajích.

Všechny prožil, každého fotbalistu znal.

Neuměl nic odmítnout. Ať šlo o práci nebo zábavu. Jednou, to jsem v MF DNES začínal, jsem ho přemluvil, aby s námi po vyhlášení Gólu roku zůstal. Večírek se protáhl, tancovalo se na diskotéce. Jarda, o generace starší než ostatní, zůstal až do půl osmé ráno. Jeho příhody nebraly konce.

"Pánové, příště mám utrum, Věra mě nepustí," stěžoval si, jak dostal doma vyhubováno od manželky.

Paní Věra, s níž se znal z novin, mu příště stejně propustku dala. Věděla, jak ho ostatní mají rádi.

Uměl stárnout. Všichni jezdili po světě s notebookem, ale Jarda si vzal blok, propisku. A zvládl to.

Jméno Šálek nikdy nezmizí. Zůstane po něm několik knih: Fotbal bez masky, Nezapomenutelné góly nebo dva díly Slavných nohou, které tvořil s bratrem Zdeňkem. Dvojčetem téměř k nerozeznání.

Ve sportu měl Jarda velkou lásku ve Slavii. Když končil v redakci, dostal od nás všech doživotní vstupenku na její fotbalové zápasy. "Kluci, moc děkuju," pravil nejprve.

Pak ale složil dlaně na temeno hlavy a vytrvalými pohyby si sčesával vlasy do čela. To byl jeho typický projev zmaru. "Co já tam budu dělat? Hrajou mizerně, nemají stadion a 50 let zase nic nevyhrajou." Slavia ho překvapila. Stadion postavila a slavila na něm dva tituly.

Jarda neodešel smutně.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze