Jako úřadující světový rekordman tady na klání absolutních amatérů působíte až nepatřičně. Přesto, jste tu už počtvrté, takže se vám tu pod Radyní asi líbí, že?
Líbí. Před čtyřmi roky jsem tu na pozvání organizátorů byl poprvé.
Pořadatelé mi říkali, že se kdysi, po olympiádě v devadesátém šestém, vsadili, kam až hodí, a tak to vzniklo.
Mě to zaujalo, přijel jsem se podívat a líbilo se mi tady.
Znamená to, že vás klání amatérů oštěpařů nadchlo?
Přesně tak. Strašně se mi tu líbí. Je to spontánní, lidi hází rádi a je vidět, že je to baví. Což je nejdůležitější. Takovéto akce mám fakt rád. A přijedu sem i přesto, že toho mám také hodně a když mám už volno, trávím ho rád s rodinou.
Víte, že by ještě někde v republice byla podobná akce?
Možná podobné jsou, ale já jinde nebyl. Jezdím jenom do Plzence. A pro mě je pěkné, že vidím, jak tu rostou talenty. A bylo by hrozně pěkné, kdyby právě tady ve Starém Plzenci jednou vyrostl olympijský vítěz. Nebo vítězka. I proto jsem letos přivezl Báru Špotákovou.
Věříte tomu, že vaše i Bářina přítomnost na takových akcích může přinést to, že se šikovné děti dají na atletiku, potažmo na oštěp?
Určitě věřím tomu, že ano. Že to má smysl. Že si to děti vyzkouší, třeba jim to půjde, dostanou diplom a s ním také chuť se tomu věnovat dál.
Jezdíte do Starého Plzence už čtyři roky. Vzpomínáte si třeba na nějaký výjimečný hod, který vám utkvěl v paměti?
Třeba dneska jsem byl fakt překvapený z těch malých dětiček, u kterých bylo vidět, že oštěp držely poprvé v ruce. To poznáte, podle toho, jak ho chytí. Ale pár jich pak hodilo tak přirozeně, že se to nedá naučit. A právě tak poznáte talent. A u oštěpu by měly zůstat.
Jenže jak tyhle talenty podchytit, když v Plzenci není atletický oddíl a soutěž je opravdu jen amatérská. Máte recept?
Ten kdybych měl... V České republice je opravdu málo trenérů mládeže a je to škoda, protože talenty, které na to mají, pak mizejí. Ale to není jen problém systému, ale také rodičů. Dnes nejsou rodiče schopni přivést dítě na stadion.
Je vidět, že to tu v Plzenci máte rád. Přijedete i za rok?
Když to půjde, přijedu. Ale musím říct na atletickém svazu, aby tu nechali udělat alespoň malý tartanový rozběh (úsměv).
Tady jste vyhlížel budoucí atletické naděje. Vy sám jste teď trenér. Splňuje trenéřina to, co jste od ní čekal, baví vás?
Jo. Baví. A pro mě, který se sportu věnoval celý život, je důležité, že v tom můžu pokračovat. A kluky mám šikovné, jeden se dostal na olympiádu. Ale trenéřina je náročná, takový talent jako jsem byl já nebo Bára, dostanete jednou za život. Takže musíte vydržet a hledat.
Hledáte tedy další šikovné kluky nebo holky, které byste si k sobě do skupiny přetáhl?
To je složité. Dívám se. Ale když máte své svěřence, kterým se věnujete, nestíháte víc lidí. Mě by vyhovovalo, kdybych se mohl věnovat více lidem. Třeba s trenérem, který má své lidi a dohlídne na ně v posilovně, já bych s nimi pak mohl být odpoledne na stadionu. Takhle by se to dalo zvládnout. Ale jinak to nejde, nejde dělat moc lidí najednou. Já razím tu cestu, že když už se někomu věnuju, ať má tu nejkvalitnější péči. Jako jsem měl já.
Váš svěřenec Veselý se v Pekingu dostal až do oštěpařského finále. Byl jste spokojen?
Byl. Ukázal, že je srdcem závodník. Pro mě to ale byly strašné nervy. Větší, než když jsem závodil.
Dokážete si představit svůj život bez oštěpu?
Jo. Já v tomhle jsem člověk, který se dokáže přizpůsobit a vydržet všude. Ale život bez oštěpu nechci.
