Která vzpomínka z olympiády 1992 se vám vybaví?
Těch je víc. Jak jsem ten rok kvůli problémům se zády nemohl házet a dostal se sem posledním možným závodem v Ostravě. A jak jsem potom tady v Barceloně jedinkrát v životě cítil, že ten závod neprohraju. To se mi nikdy v životě nestalo.
Ani potom?
Ne. Tehdy, v Barceloně, jsem věděl, že půjdu, hodím a že už mi ten první pokus bude stačit. Nepřipouštěl jsem si pochybnosti. Větší sebedůvěru jsem nezažil.
Stává se vám, že máte takové pocity i při závodech vašich svěřenců?
To ne. Ale u Petra Frydrycha jsem přesvědčený, že to tady bude dobré. Osud chtěl, aby byl v červnu zraněný a neházel. Věřím, že to osud mínil dobře. Že kdyby normálně házel dál, padla by na něj deka.
Ten příběh je podobný. I vás před olympiádou bolela záda.
To on neřeší. Na ten závod se vyloženě těší. Prožije si tu svou první velkou zkoušku mezi dospělými. Ale loni se mu totálně otočila hlava, do pozitivna. Zvládne to.
Co byste poradil Báře Špotákové?
Bude to u ní o dvou hodech. Musí nějak přežít kvalifikaci a pak to tam na začátku finále mrsknout. Je v nejtěžší pozici, co kdy byla. Ovšem když se naučíte vyhrávat, pokud jste dole, strašně moc vám to dá.
Loket je u oštěpařů choulostivou částí těla. Také jste s ním bojoval?
Na olympiádě v Sydney. Málo jsem se tehdy rozcvičil a loket se rozbolel. Celou ruku jsem měl staženou a po třetím pokusu jsem ji vůbec necítil. Jenže každá bolest je jiná. Kdyby Bára chytla klasický oštěpařský loket, nehodí nic. To je pak taková bolest, že proti ní nic nezmůžete, zatejpovat se to nedá, prostě konečná. To by snad neměl být její problém.
