Má tři olympijské i světové tituly, tři světové rekordy. Nikdy však nebyl mistrem Evropy! "Nejedu si jen tak zazávodit, ale soutěžit naplno."
Dnes jej na stadionu Ullevi čeká kvalifikace.
Jan Železný – veteránský světový rekordman. Zní vám to pěkně? Nebo si říkáte: To už jsem tak starej?
Hodně lidí mi k veteránskému rekordu gratulovalo, až mi to bylo divné. Zase tolik pro mě neznamená. Pořád se omílalo, že ten rekord je 84 metrů, tak jsem si řekl: Proč ho ve Stockholmu nepřekonat? Ale kdovíjaká motivace to nebyla.
Nevíte tedy, jakou hodnotu má světový rekord nad 45 let?
Nevím. A nezajímá mě to, protože to už házet nebudu. Že bych si šel vždycky zatrénovat po práci a pak odjel na mistrovství světa veteránů? Kdepak. Slibuju, že tam mě neuvidíte. To se mi nechce.
Teď jste čtvrtým mužem evropských tabulek, nebudete v Göteborgu největším favoritem. Z takové pozice se vám dobře útočí?
Největším favoritem jsem nebyl ani na olympiádě v Sydney, a vyhrál jsem. Všichni finalisté budou mít šanci na zlato, i když Thorkildsen a Pitkämäki mají tu šanci větší. Ale jsou vyrovnaní, budou pod velkým tlakem, třeba znervózní. Toho mohu využít. Stačí jeden dobrý pokus.
Na Göteborg si zatím uchováváte jen příjemné vzpomínky, že?
Mám ho rád. Házel jsem tam jen jednou v životě a bylo to nejjednodušší z mých vítězství na světových šampionátech.
Tentokrát to zřejmě tak snadné nebude. V pondělí kvalifikace, ve středu finále. Pouhé dva dny na regeneraci, to může být pro čtyřicetileté tělo problém.
Jo, potřeboval bych tak týden... Musím zvládnout kvalifikaci co nejlíp technicky, potom nejsou následky tak strašné. A hlavně postoupit! Z kvalifikace jsem měl hrůzu vždycky a mám ji pořád.
Co tedy budete dělat v úterý?
Nic. Půjdu na masáž, to je vše. Rozhodně trénovat nebudu.
Bude to v Göteborgu zvláštní závod, vaše poslední velká akce. Copak nejste vůbec nervózní?
Naopak, hrozně se těším, víc než dřív. Rozhodnutí, že končím, mi psychicky pomáhá. Je to má poslední šance obléct si reprezentační dres a lvíček na prsou mě vždy oslovoval, ten se nedá žádnými penězi vyvážit. Já jsem nacionalista, mám rád tuhle zemi – a taky Slovensko.
Přesto: Až vstoupíte na stadion, atmosféra na vás může dolehnout.
Těžko říct. Myslím, že ne. Porazila mě při české rozlučce na Zlaté tretře, kde jsem byl v křeči a sám ze sebe zklamaný. Mistrovství Evropy bude o něčem jiném, věřím tomu.
Jakákoli medaile vás uspokojí?
Určitě. Jsem realista, vím že v jiných obdobích jsem byl připravený líp a házel dál. Ale taky vím, že když budu mít štěstí, mohu třeba vyhrát. Závod na Evropě, to je spousta maličkostí, které každého mohou rozhodit.
Doprovodí vás do Göteborgu fyzioterapeut Pavel Kolář, kdyby se zranění lýtkového svalu opět ozvalo?
Řekl jsem mu, že nemusí jet. Kdyby k něčemu došlo, během jednoho dne se to stejně zachránit nedá. I když je fakt, že mi bude chybět jeho humor. Vždycky dodával pohodu a energii. Bude tu se mnou jen trenér Brabec, jinak nikdo.
Momentálně jste zcela zdravý?
Nemám nejmenší problém, cítím se strašně dobře. Jen ať není zima, ať aspoň trošku vysvitne sluníčko.
Schováte si startovní číslo?
Asi ano. Ale kdo ví, třeba ho z euforie hodím divákům. Absolutní světový rekord jsem hodil oštěpem, který asi má svoji hodnotu, jenže já vůbec nevím, kde je. Možná jsem ho někomu dal. Ale medaili z Göteborgu bych určitě nikomu nedal.
Favoritkou soutěže žen je Barbora Špotáková. Stál jste u jejího přechodu ze sedmibojařky na oštěpařku. Věštíte jí velkou budoucnost?
Dlouho jsme spolu trénovali v Jižní Africe, když se teprve učila házet. Ona je člověk, který oštěpu rozumí a dokáže se sama zdokonalovat. Bude to zátěž na její psychiku, protože je poprvé v roli favoritky. Ale v té holce to je! Vidím v ní člověka, který může být absolutně nejlepší oštěpařkou světa a vítězkou olympiády v Pekingu.
Vyprávěla, jak jste jí kdysi daroval tretry. Dáte jí je také v Göteborgu?
Klidně. Bára má stejnou nohu a mně zbylo ještě dvacet párů nových treter. Co bych s nimi dělal?
