Na veřejnosti vás dlouho nebylo vidět. Copak děláte v těchto dnech?
Učím se angličtinu. (úsměv)
Na kurzech s větším počtem lidí nebo berete soukromé lekce?
Jsou to soukromé lekce, dvakrát týdně. Mám učitelku. Sportu také rozumí, jednou nám tlumočila, když tady byl Steve Backley.
Jak vám to jde?
Mám pocit, že je to horší, než to bylo. (smích) Přecházím od mluvené angličtině k té oficiální a není to lehké.
Vaše manželka se těšila, že po olympijských hrách pojedete na dovolenou. Byli jste?
Nebyl, nestihl jsem. Jen jsem na tři dny zajel na Slovensko - jeden den jsem byl na rybách na přehradě Liptovská Mara a pak na svatbě překážkáře Igora Kováče. Ta byla zajímavá, v kostele a se všemi tradicemi a rituály.
A co ryby?
Nebraly. Vůbec! To jsem v životě nezažil! Později jsem se dočetl, že to byl nejhorší týden rybářů na Slovensku...
Kdy jste držel naposledy v ruce oštěp?
V Monte Carlu na Světovém atletickém finále. Ale v tomto období jsem nikdy nic nedělal, takže to je normální.
A nechybí vám?
Ale ano, stejně jako mi chybí sport. Tak si občas jdu zahrát s kamarády tenis, navíc jsme každou středu začali hrávat fotbal.
V Aténách vás zvolili do Komise sportovců Mezinárodního olympijského výboru. Později jste ohlásil kandidaturu na předsedu Českého olympijského výboru. Už máte víc "funkcionářské" práce?
Je toho víc než obvykle. Je to zajímavé, zjišťuju, jaké mají lidi názory, dozvídám se nové věci. Potkal jsem se třeba šéfem olympijských her Gilbertem Fellim, když byl nedávno v Praze. Líbily se mi jeho názory na stavby obrovských olympijských sportovišť - je proti, protože pak ty stadiony nemají využití. Také jsem mluvil s prezidentem Mezinárodní baseballové federace Aldem Notarim. Vysvětloval mi, jaké problémy má baseball udržet se v programu olympijských her. Za několik dnů, jednadvacátého, pak letím do Lausanne na jednání Komise sportovců s užším vedením MOV.
Začal jste už s nějakou kampaní v souvislosti s volbou předsedu ČOV?
Ne. Mně nejde o klasickou kampaň, ale o názory. Chci být ke prospěchu. To nemá být o osobních ambicích jednotlivce, jde o zájem celku.
Najednou máte jiný život, žádná sportovní příprava, ale jednání...
V něčem to je jiné, ale stále zůstávám u sportu.
Nestěžuje si vaše manželka a děti, že jste doma méně než kdyby jste trénoval?
Ani ne. Děti mají tréninky a často chodí domů stejně pozdě jako já. Navíc, mluvit o šestnáctiletém klukovi jako dítěti je trochu zavádějící.
Přemýšlel jste i nad tím, že byste také začal pomalu trénovat?
Vím, že kluci jedou s Jardou Brabcem v prosinci do Nymburku.
Pojedete s nimi?
Klidně jo. Potřebuju sportovat a pohybovat se, jinak bych měl problémy.
Trochu spekulace: Jedenáctého ledna neuspějete ve volbách předsedy ČOV. Zavoláte pak druhý den manažeru a řeknete mu: Chtěl bych letět trénovat do Jihoafrické republiky?
Umím si to představit. Člověk musí být připraven na všechno. Pro mě kandidatura nestojí na slově: musím. Navíc vím, že když dnes zvednu telefon, zítra budu mít v Africe připraveno ubytování. Stoprocentně.
Máte vůbec při svém momentálním vytížení čas setkávat se s kolegy atlety?
Málo. Byl jsem třeba na oslavě narozenin Romana Šebrleho, párkrát jsem se zastavil na Dukle. Ale jinak to není nic moc.
Nastává čas tradičních anket a vyhlášení, už zmíněný Šebrle získal v pátek cenu pro nejlepšího armádního sportovce roku. Jak vnímáte tyto vyhlašování?
Je to reklama sportu. Letos byl Roman nejvýraznější, takže to pro něj bude asi zajímavé. Uvidíme, někdy jsou ankety zvláštní. Jako třeba anketa o sportovní hvězdu České televize. Překvapilo mě třeba, že na kandidátku nezařadili fotbalistu Pavla Nedvěda. Vím, že lidi pro něj můžou hlasovat, ale přece... Žádný jiný sportovec momentálně podle mně nepropaguje Českou republiku ve světě jako on.
 Jan Železný. |
