Je toho hodně, co říkáte? Ale stačí, když se na Železného podíváte. Muž, který si užívá život, napadne vás.
Vypadáte moc spokojeně.
(rozesměje se) To je jen póza. S přibývajícími léty jsem se ji naučil. Když jsem přijel na závody, taky jsem se nesměl tvářit, že všechno je špatné a nic nehodím. Musíte ukázat silnou vůli. I s novináři jsem se časem naučil mluvit.
Dobře, tak zanechme pózy a řekněte: Jste opravdu spokojený?
Jo, jsem. Občas má život, který jsem si vybral, i nějaké nedostatky. Ale žiju, jak jsem chtěl. Doufám, že všechno už bude jen lepší a budu tak šťastný, až jednou prožiju – jak se to jmenuje? – aha, nirvánu.
Loni v září, když jste končil kariéru, říkal jste: Těším se, co mě v novém životě překvapí. Co vás tedy nejvíc překvapilo?
Jak jsem schopný dělat víc věcí najednou. Je to mnohem lepší, než abych najednou kolem sebe cítil prázdno a připadal si, že už mě nikdo nepotřebuje.
Nikdy v životě jste necítil prázdno?
Ale jo, vždycky přijdou i deprese. Chvíli jste nahoře, chvíli dole. Ale teď mám proč žít dál. Mám co dělat, koho trénovat, s kým žít.
A dost peněz? Mohl byste nějaký čas nevydělávat?
Určitou dobu ano. Jenže mít peníze neznamená být šťastný. Štěstí je pocit, co pořád hledáte. Stačí třeba jen třicet minut denně, kdy jste šťastný a smějete se. Protože pořád se smát taky nemůžete, to byste skončili v blázinci.
Překvapila vás péče, jakou vám po kariéře věnoval bulvár? Když na titulní straně rozebíral váš rozvod i narození dcery?
Ani ne. Jen mě mrzelo, že jsem zrovna byl v zahraničí a nemohl reagovat. Přijít to muselo. Naštěstí to zase rychle odešlo.
Užíváte si roli čerstvého otce?
Když stíhám, tak ano. Užívám si ji víc než dřív, to je pravda.
Máte na ni víc času, než když jste byl sportovcem?
Což o to, čas byl vždycky. Spíš jde o to, jaký jste. Člověk se mění. Zklidníte se, díváte se na věci s nadhledem. Jako profesionální sportovec jste v něčem tak trochu egoista, nevnímáte okolí. Teď? Říká se, že pokud dáte dítěti dvě hodiny denně, je to víc, než když jste s ním celý den a nehrajete si.
Vy ty dvě hodiny denně i s nabitým programem najdete?
Jo. I na procházku s kočárkem zajdu.
Zlobí dcera?
Zatím je docela hodná. I když večer hodně brečela, což mě mrzelo.
Bude z ní jednou oštěpařka? Váš syn zběhl od oštěpu k florbalu a starší dcera běhá...
Ale starším dětem jsem se nemohl ve sportu věnovat. Teď by to šlo, pokud budu mít trpělivost. Mohl bych jí ukázat víc než mým velkým dětem. Těm to zase mohu vynahradit, až budou mít ony samy své děti.
Pouštíte se i do stavby domu. Co byste z ní zvládl sám?
Do toho bych se radši moc nepouštěl. Třeba do elektriky vůbec ne. A při zedničině by musel stát někdo u mě. Ale mám rád manuální práci. Když naštípu hromadu dříví, vidím hotovou práci: To jsem udělal já! Nebo kdyby mě to někdo naučil, stavěl bych stěnu. Bavilo by mě to víc než psát trenérské práce do školy.
Především jste však trenér. Povězte, jak vypadají vaše dny? Máte časnější budíček, než když jste závodil?
To jo. Jsem mnohem míň pánem svého času. Dřív jsem si naplánoval trénink, jak mi to vyhovovalo. Teď musím ráno se psem a pak letím na Duklu, kde mám trénink se svou skupinou. Ten zmeškat nemůžu.
V kolik tedy vstáváte?
V sedm. Jo, to ujde, já vím. Ale přece jen, do devíti bych spal radši.
Když se podíváte do diáře, je mnohem víc zaplněný než před rokem?
Je. Od té doby, co nezávodím, dokážu naslibovat spoustu věcí. Otvíral jsem stadion v Písku, pak byl na tiskovce Zlaté tretry, další den na besedě v Litomyšli. Už jsem si říkal, že ty sliby omezím. Třeba zahajovací nadhoz při turnaji malých baseballistů v Krči jsem odmítl. Protože se kryje se Zlatou tretrou...
Organizujete si rozvrh dne sám? Nebo na to máte lidi?
Sám. Někdo zavolá, já řeknu "jo" a pak vymýšlím, jak to všechno zkombinuju.
Nepotřeboval byste sekretářku?
Zase tolik toho není. Třeba věci kolem stavby baráku si vyřídím přes oběd mezi tréninky. Pravda, dřív jsem byl zvyklý po obědě odpočívat. Ale takový život jsem si vybral. Kdyby se mi nelíbil, můžu klidně dělat něco jiného. Vždyť podle posledních statistik je práce v Česku dost – jen se k ní ty lidi nehlásí.
Zatímco vy jí máte na rozdávání.
Přitom jsem taky rád líný. Jen nechci trenéřinu flákat. Teprve až kluky s oštěpem něco naučím, nemusím s nimi být na tréninku a v posilovně pořád. Zatím tam ale chci být.
Stále platí, že vám mohou začít tykat, teprve až přehodí 80 metrů?
Doslova ne. Přijde čas a domluvíme se na tykání. Zatím je vykání lepší, kvůli troše respektu k trenérovi. "Vy vole" se jim říká hůř. Zato když jsem ještě závodil, přišel někdo mladej a začal mi vykat, byl jsem z toho úplně vyřízenej.
To se stalo?
Třeba kdysi Lída Formanová s Hankou Benešovou. Začínaly v reprezentaci, potkaly mě a povídají: Dobrý den. Vyjeveně jsem na ně koukal a myslel si: To není možný. Řekl jsem jim: Co blbnete?
Máte i vy respekt ke svým svěřencům? Žádné nadávky?
Občas ze mě nějaké vylítnou. Ke sportu patří. Ale určitě nejsem diktátor. Nejsme zemí, kde mají třeba sto oštěpařů, padesát se jim zraní, třicet odpadne a nakonec jeden dva zbudou. Tady se snažím klukům poradit a zároveň je dostat i do pohody.
Závody jsou přece o psychice.
Dokážete si představit, že byste byl multifunkční jako tyčkařský světový rekordman Sergej Bubka? Od trenéra přes funkcionáře a podnikatele až k politikovi?
Ne, to se nedá.
Bubka to zvládá...
Však to také nechápu. Sergej je šíleně hyperaktivní. Musí k tomu mít nějaké vlohy. Mně stačí, když si vybuduju základní jistoty. Teď jsem si dal cíl pět let zůstat u sportu jako trenér. Pak? Uvidíme. Nejspíš budu potom žít víc v klidu.
Základní jistotou pro vás je i licence trenéra první třídy? Kvůli ní přece „na stará kolena“ studujete, ne?
Naštěstí nejde o denní studium. Fakt je, že nějaké zkoušky odsouvám a honím v poslední možné dny. Jenže trenérská jednička je potřeba, kdybych se jednou vydal do ciziny.
Což je možné?
Možné je všechno. Česko mám hrozně rád, nyní se mi ven nechce. Časem třeba jo.
Kde je vám nejpříjemněji?
Když jsem s malou. Nebo když se seberu a jedeme na pár dní do Třeboně, na chalupu.
A tam jdete na ryby?
Ty ani nemusí být. Stačí, že jsem pryč z toho shonu a nevidím kolem sebe spousty lidí. Na rybách jsem zatím letos nebyl ještě ani jednou. Aspoň jsem si už udělal desetiletý rybářský lístek.
Dovolená na pláži u moře by vás nejspíš nelákala, že?
Moc ne. Nepřitahuje mě ležet jen tak na pláži a koupat se. Radši bych vyplul na jachtě a chytal ryby. Nebo vyrazil do Finska, za jezery a lesy, kde jen občas potkáte člověka.
Kdy jste byl naposledy na obyčejné dovolené?
Ani nevím. Jako malej. I když... Vlastně jsem měl dovolenou dvacet let. Dovolenou s oštěpem.
Cože?
No ano. Házel jsem oštěpem a dělal, co jsem chtěl. Najednou mi dochází, že lepší život jsem si nemohl přát. Sice jsem nadával, že pořád musím trénovat, ale měl jsem to hodně ve svých rukách. Teď se v tom spíš občas plácám.
Plácáte? Přitom atleti vás často chválí, jaký jste mentor, který umí se vším poradit. Třeba výškař Svatoslav Ton na vás nedá dopustit.
A já mu pořád nadávám, že by měl udělat medaili. Přál bych mu ji, je to zlatý člověk. Říkal jsem Sváťovi: Letos si v přípravě dělej, co chceš, ale příští rok je olympiáda, a to musíš přípravu udělat pořádně. Když se mě kdokoliv zeptá, řeknu mu svůj názor. I když zase tak moc atletů za mnou nechodí.
Můžete si otevřít kancelář s radami. Mohl by to být dobrý obchod.
Třeba by to chvíli bylo zajímavé. Lidé by přicházeli a vyptávali se. Ale asi bych se z toho zbláznil.
Jak jste na tom se zdravím? Máte nějaké následky z dlouhé kariéry?
Zdraví zatím drží. Hřeším na to, tolik se sobě nevěnuju. Tělo je ještě z loňského roku pevné. Vypadám, že jsem shodil. Ovšem váha je relativně stejná, jen svaly nejsou tak nafouklé. Jenže jestli na sobě příští rok nezačnu pracovat, na zdravotním stavu se to určitě ukáže.
Jak často sportujete?
Vůbec. Přitom jsem s mou skupinou na stadionu. Chodit do posilovny by stačilo... Ale na kluky se jen dívám, občas jim podám činku.
Tomáš Dvořák cvičí a trénuje zároveň.
On je pořád sportovec, to je něco jiného. Nezdá se mi ideální, abych cvičil sám v posilovně na stroji a kluci dělali něco jiného. Náhodou by se jim něco stalo a já bych si to pak vyčítal. Ale ono se to změní. Příští rok přijde Petr Frydrych do Prahy. Kluci budou tři a budou potřebovat čtvrtého jako sparingpartnera. A to budu já.
Slovinská sprinterka Merlene Otteyová závodně běhá i v 47 letech. Chápete to?
A běhá sprinty, to je úžasné. Já sám nemám pocit, že jsem věkem ztratil moc energie, pořád jsem byl relativně rychlý a ruku měl rychlou. Ale tělo se brání, nepustí vás za hranici. Nechce se nechat úplně zničit.
Ani jednou vás nezamrzelo, že jste skončil "už" ve čtyřiceti?
depak, nemám s koncem kariéry problém. Pro mě bylo důležité, že jsem se s ním smířil ještě dřív, než začala moje poslední sezona. Měl jsem dost času se s tím srovnat. Teď žiju jinak. A maximálně si můžu říct, čeho bych byl schopný.
Čeho? Když jste byl nedávno jako kouč na mítinku v Dauhá, na co jste myslel?
Dva oštěpaři tam házeli moc dobře, u ostatních jsem si řekl: na to bych taky měl, kdybych se tomu dál věnoval. Občas mi někdo připomene, že příští rok je další olympiáda. Vím, že ještě i za rok bych se na solidní výkon připravit mohl. Zato pak už by byl pád hluboký. Ale to jsou jen kdyby.
Co byste si tedy teď nejvíc přál?
Přání mám spoustu. Ale stačí, když budou lidé okolo mě zdraví. Všechno ostatní se dá zvládnout, nějak řešit. Když jste zdravý, překonáte cokoli.
