Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Zdolali Transjurasiene. Dobrodružství redaktorů iDNES.cz na běžkách

Start Transjurasienne, nahoře nákladní auta, která odvezla věci závodníků do cíle | foto: Čeněk Třeček, iDNES.cz

27 2010
Transjurasienne je 76 kilometrů dlouhý závod z běžkařské série Worldloppet. Poté, co si loni dvojice redaktorů iDNES.cz vyzkoušela Vasův běh, letos se vydala pro změnu na bruslařskou trať. Zdolali ji oba, jen popis, jak k tomu došlo, se u nich poněkud liší.

Transjurasienne bylo odstartováno 14. února u obce Lamoura. Organizátoři rozdělili dva tisíce závodníků do čtyř vln. Redaktoři iDNES.cz startovali z té třetí.

Bára: Závod začíná špatně od první minuty. Tedy přesněji řečeno od páté. Poprvé v životě jsem propásla start. Zdržela jsem se předstartovní přípravou lyží, hledáním záchodu a poté našeho řidiče, který mi nese věci. Kromě těch, které budu potřebovat po dojezdu, má u sebe bohužel i ty, které potřebuju na závod. Především energetické gely a sladké tyčinky pro chvíle, kdy mi bude nejhůř.

Trápím se od prvního kilometru. Do značné míry je to způsobeno tím, že jedu sama. Moje startovní vlna je několik set metrů přede mnou, další zase pár minut za mnou. Začíná sněžit, lyže se v měkkém sněhu boří a jede se těžko. Adrenalin, který způsobilo zoufalé hledání záchodů a mého "servismana", mi taky nepřidává. Při ceduli značící, že do cíle zbývá 75 kilometru, si začnu nadávat.

Čenda: Akorát stihnu udělat fotku před startem, rychle vysaji první gel z tuby a vyrážím. Ani jsem nestihl znervóznět. Rychlou soupaží se snažím probít do čela vlny závodníků, jejichž čísla začínající trojkou. Hned po startu je to dost sprint. Po pár kilometrech jsem mezi prvními. Bohužel jsme už dojeli chvost závodníků z druhé vlny, očekávaná mezera a s ní volná trať tu není.

Barbora Němcová (vpravo) v cíli závodu Transjurasienne pomáhá nést věci kamarádce Janě

Barbora Němcová (vpravo) v cíli závodu Transjurasienne pomáhá nést věci kamarádce Janě

Hned na počátku vybíhají závodníci na nejvýše položené místo trati s více než dvanácti sty metry. Kopců je na trati celá řada. Leží dokonce i v místech, kde je podle organizátorů rovina.

Bára: Stoupání pokračuje, jedu si turistickým stylem pravá noha levá ruka a naopak. Neubírá to tolik energie a tempo je docela rychlé. Předjíždím další závodníky, dojíždím i kamarádku Janu. Vyměníme si pár rádoby povzbudivých vět a pokračujeme dál každá svým tempem.

Čenda: Ve chvíli, kdy se objevilo první prudší stoupání, se trať ucpe. Vedle sebe bruslí dva vláčky běžkařů. Pokusím se projet mezi nimi jen na soupaž. Posunu se sice o kus dopředu, ale je mi jasné, že tohle bych dlouho nevydržel. Poslušně se zařadím do vláčku, respektuji jeho tempo ale jsem naštvanej. Do kopce mi to tentokrát jede krásně.

Velkou část trati lemují diváci a fandí každému ze závodníků. Jejich řev i zvuk zvonů je neustále ženou kupředu.

Bára: Trať lemují místní, kteří vydatně povzbuzují. Jako osamělý běžec si alespoň tohoto pocitu na počátku závodu dopřávám vydatně. Zoufale se na ně usmívám a při jejich povzbuzování "je to dobrý, jeď, jeď" si myslím své. Není to vůbec dobrý, tělo se ne a ne rozehřát na provozní teplotu a z bruslení, na které moje nohy nejsou příliš zvyklé, mě začínají bolet holeně i ruce.

Čenda: V posledních kilometrech odpadám. Mám pocit, že běžet nechce hlavně hlava, která cítí únavu. Chybí mi morálka. Na jednom ze stoupání mi nějaké Francouzka vykloní před obličej a zblízka začne řvát "olé, olé". Jak jsem celou dobou fanouškům vděčný, tak tuhle paní mám chuť přetáhnout hůlkou.

Čeněk Třeček v cíli závodu Transjurasienne

Čeněk Třeček v cíli závodu Transjurasienne

Mimo diváků nechybí ani občerstvovací stanice. Nabízí teplý čaj a iontový nápoj, obojí nepříliš výrazné chuti. K jídlu je želé, ovoce, především čtvrtky pomerančů, ke konci například sýry či salám.

Bára: První občerstvovací stanice, hodím do sebe trochu ovoce, čaj a jedu dál. S narůstajícími kilometry možnosti občerstvení přibývají, ale z čaje i odporného iontového nápoje už se mi čím dál víc zvedá žaludek.

Čenda: Po dvanácti kilometrech je první občerstvovací stanice. Hodím do sebe čaj, iontový nápoj a hrst želé. Ještě s plnou pusu vyrážím do stoupání hned na výjezdu. Hlavou mi běží, že toho, co vymyslel kombinaci jídlo-kopec bych v tu chvíli přerazil. S plnou pusou želé se fakt nedýchá úplně dobře.

Trasa Transjurasienne je poměrně náročná. I když je cíl o dvě stě metrů níž než start o kopce a stoupání není nouze. Především ke konci se pak k náročné trati přidává i únava.

Bára: Když rozhýbu nohy, začínají bolet ruce. A po rukou zadek. Když se předkloním do sjezdařské pozice "ve vajíčku", rozbolí mě záda. Na obzoru vidím další ceduli udávající počet kilometrů do konce. Vzpomenu si na radu známého, který mě před odjezdem na Vasův běh nabádal, ať se na ně v žádném případě nedívám. Radil, ať radši myslím na to, že jsem mladá, chytrá a hezká holka. Neprozřetelně se na ceduli podívám. 25 kilometrů. V ten moment si připadám stará (na podobné závody), blbá (že jsem na účast kývla) a zmožená (jako kůň).

Čenda: Jsem na 56 kilometru. Do cíle zbývá posledních dvacet kilometrů. Poprvé mám pocit, že mi lyže tak dobře nekloužou. Po chvíli se ale přidává únava. Cítím hlavně hlavu, těžknou mi nohy, jen ruce jsou stále perfektní. Uklidňuji se že od 63. kilometru je to podle propozic profil z kopce. Trať je spíš houpavá. Každý kopeček mě rozčiluje. Jedu mizerně. Začínají mě sjíždět zezadu a propadám se. Občas se snažím někoho chytit a držet se za ním. Chvíli to jde, ale pak začínám zase zpomalovat.

Cíl je v městečku Mouthe. Na závodníky tu čeká krásná medaile, sprcha, čisté oblečení a jídlo. Hlavně je to ale konec 76 kilometrů dlouhé dřiny.

Bára: Projíždím cílem v 6:36,10 a jsem spokojená. Tedy přesně řečeno spokojená s výsledkem. Tělo okamžitě po zastavení začíná bolet a já si rekapituluji protrpěné kilometry. Do zprávy, kterou rozesílám svým blízkým, nezapomenu přidat prosbu, aby mi při přednesení dalšího podobného nápadu dali pár facek. A teď už jen pevně věřím, že to opravdu udělají.

Čenda: Konečně jsem tam. Zastavuji kousek za cílovou branou. Nejdou mi odepnout lyže. Přichází ke mě jeden z organizátorů. Pomáhá mi se zaseknutým vázáním a nepřestává mi u toho gratulovat. Jednoho z Francouzů požádám o závěrečnou fotku a mizím u stánku občerstvením. Všechno ze mě padá. Teprve o pár hodin poději zjišťuji, že jsem to zvládl za pět hodin a sedm minut a jsem 834. Vítěz běžel tři hodiny a dvacet tři minut. Docela mi to nandal.

Start Transjurasienne z pohledu třetí vlny závodníků

Start Transjurasienne z pohledu třetí vlny závodníků







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze