Pod levým kolenem mu nohu hyzdí vystouplý šroub, který zpevňuje přetržený křížový vaz. Když Milan Pacanda po zápase sundá bandáž, poznáte z dálky, jak ta noha byla rozmlácená. Je o hodně slabší než zdravá pravačka. Už neuvidíte, že poničenou čéšku stále napravuje pár drátků. Dvaadvacetiletý Pacanda, před lety opěvovaný brněnský drak, rok a půl nehrál, jen se lízal ze dvou těžkých úrazů. Teď je zpátky, znovu v útoku Brna. Je zdravý, ale kulhá. "Noha byla pořád v ortéze, zvykl jsem si na ten pohyb," říká. I při zápase proti Slavii to bylo znát: když jen cupital a vyklusával, tak kulhal. Nevědomě chce ulevit poničenému kolenu. Když zabere a sprintuje, kolébání zmizí. Sám nevnímá, že na levou nohu napadá. Kolikrát při výklusu slyší trenéra Tobiáše, jak křičí: Přestaň už kulhat! "To zranění mu zůstává v hlavě, je to psychická zábrana, zafixovaný pocit, že se mu stalo něco těžkého," tvrdí Pavel Tobiáš. V sobotu na Slavii nastoupil Pacanda od začátku, od vyléčení teprve podruhé. Dlouho nic neukázal, jen se potloukal po hřišti. Dostal málo přihrávek, sám se kupředu nehrnul. V 68. minutě ale náramně rozehrál přímý kop, po kterém Krško snížil na 1:2. "Aspoň něco. Jinak mi zápas nevyšel. Býval jsem přece o hodně lepší," poví drobný chlapík, jenž zadrhává při písmenku ř. Čekalo se od něj víc, vždyť minule proti Budějovicím byl hrdinou utkání: na jeden gól přihrál, druhý dal sám. Teď se neprosadil a před koncem střídal. "Dnes zaostal, byl všude druhý. Po takovém zranění to má zvlášť těžké, přesto měl hrát s větší chutí," pravil brněnský trenér. Tobiáš nijak neláteřil, k Pacandovi má zvláštní přístup. Zná jeho nadání i drsný příběh, který si útočník prožil. "Je to buď potencionální boháč, nebo nula. Má spoustu talentu a musí sám zvážit, co chce ve fotbale dokázat. Buď bude obyčejný nicneznamenající fotbalista, nebo milionář, který bude hrát třeba za Real Madrid," nadnese trenér Tobiáš. "Pokud něco ošidí, tak svůj talent nezúročí. Zatím to chce trpělivost." Před rokem v dubnu přijelo Brno na Žižkov a Pacanda nedohrál. Hrubý Zakopalův skluz mu převrátil život. Brněnský klenot měl přetržený křížový vaz, což je jedno z nejtěžších zranění. Místo přestupu do bundesligy musel na operaci. Až na konci roku se uzdravil, ale v lednu nevydržela čéška. Další operace. "To jsem byl na dně, v mnoha směrech na dně. Dál to nechci rozebírat," dořekne neurčitě a uteče očima. Ničily ho automaty, dluhy, chaos v osobním životě. V Brně se o něm vyprávělo, kolik tisíc denně prohrává v hracích skříňkách. Minulý trenér Jarůšek vzal Pacandu k sobě domů do Soběšic mezi své tři děti, aby hráči pomohl. "Pokud zjistím, že porušuje životosprávu, tak ho z týmu okamžitě vyhodím," praví současný kouč Tobiáš. Myslí tím alkohol, kouření i závislost na automatech. Mezi čtyřma očima se Pacandy ptal, jestli už nehraje. Kývl, že přestal. "Nemám důvod mu nevěřit." Pacanda je štírek, v němž se snoubí výbušnost, dynamika i fantastická technika. Má za sebou zatím první krok: je zpátky v lize. A jeho hvězda může stoupat výš.
CO ŘÍKÁ MILAN PACANDA
O ÚRAZECH. Byla to hrůza. Přestával jsem věřit, že se někdy vrátím. V prosinci mě čeká ještě jeden, doufám, že poslední zákrok. Brněnský doktor Gál mi z kolena vytáhne dráty i šroub. Už nejsem zraněný, ale koleno mě občas zabolí. Cítím to při otřesech, nemůžu třeba skákat přes překážky. Je to pětiprocentní omezení.
O BUDOUCNOSTI. Chci hrát ligu, dál nemyslím. Mám co dohánět, přišel jsem o rok a půl. Před tou dlouhou pauzou mi vycházely kličky, byl jsem v pohodě, na to teď čekám. Musím hrát a hrát, zbavit se pocitu, že někdy raději nevědomky uhnu. Říkám si: udělám skluz, spadnu tělem na koleno a zase se to utrhne.
CO ŘÍKÁ MILAN PACANDA
O ÚRAZECH. Byla to hrůza. Přestával jsem věřit, že se někdy vrátím. V prosinci mě čeká ještě jeden, doufám, že poslední zákrok. Brněnský doktor Gál mi z kolena vytáhne dráty i šroub. Už nejsem zraněný, ale koleno mě občas zabolí. Cítím to při otřesech, nemůžu třeba skákat přes překážky. Je to pětiprocentní omezení.
O BUDOUCNOSTI. Chci hrát ligu, dál nemyslím. Mám co dohánět, přišel jsem o rok a půl. Před tou dlouhou pauzou mi vycházely kličky, byl jsem v pohodě, na to teď čekám. Musím hrát a hrát, zbavit se pocitu, že někdy raději nevědomky uhnu. Říkám si: udělám skluz, spadnu tělem na koleno a zase se to utrhne.
