"Nádhera. Je tam všechno, hory i moře. Obrovský lán země porostlý stromy eukalyptu. Všude nedotčená příroda. Takový Boží Dar, jenže přes celý ostrov," vzpomíná na Tasmánii. Sám by jí teď dal přednost třeba před Novým Zélandem.
"Tam létají všichni. Tasmánie je z tohohle pohledu nedoceněná. Nejezdí tam ani moc lidí, ani jich tam moc nežije. Hlavní město Hobart je taková větší vesnice."
S trochou nadsázky. Vždyť v širším okolí města žije čtvrt milionu obyvatel, v samotném Hobartu kolem padesáti tisíc. "Žádné mrakodrapy ani paneláky. Nízké budovy tak neruší výhled na hory, které jsou hned za městem. Pořád tam udržují svou architekturu."
Však je také Hobart po Sydney nejstarším městem v celé Austrálii. Z trestanecké kolonie staré přes dvě stě let se postupně stalo místo, ze kterého vyrážejí výpravy na Antarktidu.
Webber a zlomená noha
Jak se do dvoučlenného týmu Red Bullu dostal terénní triatlet z Chodova? "Na celém světě jsme v týmu jediní, kteří se pohybují v outdoorových aktivitách," vysvětluje Kubíček. Barvy Red Bullu přitom oblékají závodníci se specializací na olympijský nebo dlouhý triatlon. "Ale xterru jezdíme jen my dva." On, Čech Kubíček a Jihoafričan Lieuwe Boonstra.
Patronem extrémního závodu je Mark Webber. Známé jméno ale s Kubíčkem nic nedělá. Proč taky. Formuli jedna ani nesleduje. Něco mu říkalo jen to jméno: Webber. "Přijeli jsme na hory, něco jako Krkonoše. Do stanového městečka, kde jsme měli bydlet. Když jsme fasovali věci, přišel ke mně nějaký chlapík, který bydlel naproti. Normálně jsme pokecali a on pak na mě: já jsem ten Webber," směje se Kubíček ještě teď historce.
Tenkrát se neshodil. Jen přitakal: 'Jo, jo. Jasně. Vzpomínám si.' Jemu to ale bylo jasné.
Věděl, že ho nemusím znát. Každý se pohybujeme v úplně jiné sféře." Jiná sféra? To bylo vidět později.
Pilot jednoho z nejrychlejších vozů světa havaroval na obyčejném kole. "Jelo se lesem, kolem bylo jen pár domků. Nikdo nečekal, že by mohlo vyjet auto. A zrovna vyjelo." Sice pomalu, v té době ale mohli mít cyklisté díky sjezdu z prudšího kopce na tachometru kolem šedesátky.
Výsledek srážky? Zlomená noha a převoz do nemocnice. Odtud na rehabilitaci. Zpátky do stanového městečka se už Webber nevrátil. "Stalo se to před poslední etapou," vysvětluje Kubíček. Z nemocnice závodníkům jen vzázal: "Všechno je v pohodě, pokračujte beze mě."
Nezapomenutelný závod
Kubíček tak přišel o souseda, který naproti němu bydlel téměř celý závod. "Bylo nás tam kolem stovky a všichni žili pohromadě. Ráno jsme na sebe křičeli: 'Nazdar.' Chodili jsme spolu na snídani, klábosilo se s kdekým. Vždyť jsme byli úplně odříznutí od civilizace."
Přesuny mezi jednotlivými etapami připomínaly spíš hvězdicovou expedici. "Parta lidí se zabezepčením. Nějaký catering... Každé ráno jsme se přesunuli na start další etapy a pak se znovu vrátili do základního tábora. Pokaždé to ale bylo v nejhezčích částech ostrova."
Kubíček si mohl vyzkoušet i disciplíny, se kterými se v normáních závodech nepotká. Třeba ručkování po provazovém žebříku nad divokou vodou, nebo jízdu na kladce zavěšené na provazu přetínající vzduchem říční kaňon. "Jednou jsme také přelézali po římse ocelový most. Nějaké zpestření dali pořadatelé na závěr každé etapy."
Připomíná vám to tábory z dětských let? Jenže tady šlo také o výsledek. A konkurence se tu slétla z celého světa. Vyloženě našláplých tu bylo tak pět nebo šest týmů," počítá Kubíček. Sám byl s Jihoafričanem Boonstrou v jednom z nich. "Byla to zábava. Normálně spolu soupeříme, a tady jsme měli spolupracovat."
Vyložení turisté ale nebyli ani mezi sponzorskými týmy. "Kondice lidí v Austrálii je všeobecně na vyšší úrovni než u nás. Etapy tam zvládl každý." Že se přitom nejednalo o žádný "puťák", to může dosvědčit i Kubíček. "Hned první den jsme měli dva defekty a já rupnul. Skoro jsem neotočil nohama," směje se.
Jaké to je, když tělu dojde cukr? Tyhle pocity si sportovci navzájem zrovna nepřejí. "Alespoň jsme všechno vybrali hned na začátku. Pak už to bylo v pohodě."
V teplotách do dvaceti stupňů právě začínajícího jara. "Pro mě ideální počasí. V takových podmínkách předvádím lepší výkony. Teplo při závodění úplně nemiluju," říká Kubíček.
Sedl mu i týmový parťák Lieuwe Boonstra. "To byla angličtina čtyřiadvacet hodin denně," směje se. Ze závodů Světového poháru v terénním triatlonu dobře znají svou výkonnost. "Jen dobře, že v té době jsme na tom byli oba stejně." Od té doby si občas zavolají nebo napíšou. "Taky to byl zážitek na celý život. Možná, že se to už nikdy nebude opakovat."
Jednotlivé etapy trvaly pět nebo šest hodin. Dvojnásobek toho, na co jsou ze závodů xterry triatlonisté zvyklí. V Tasmánii navíc museli plnit různé úkoly. "Jelo se podle mapy, byli jsme domluvení, kdo co poveze." Proti normálním závodům sebou vláčeli pár kilo navíc. Včetně navigace, kterou potřebovali v horách. Ale také zásoby pitné vody, nutnou výživu, teplé oblečení nebo první pomoc.
Nejvíc adrenalinu ale ze sebe Kubíček nedostal v divočině. "Slaňovali jsme stometrový mrakodrap a koukali se přitom do pokojů hotelových hostů. Jako kdybychom čistili okna," směje se.
A s čím měl v Tasmánii největší problémy? S mořským deblkajakem."Nikdy předtím jsem v něm neseděl. Byl tam světový šampion v závodech adventure, ten se nám smál. Postupně jsme se ale zlepšovali."
Když jako první proťali cílovou pásku, hned začali přemýšlet o tom, jestli příští rok závod zopakovat. "Shodli jsme se, že by to už asi nebylo ono. Jeli jsme tam bez ambicí a vyhráli jsme. To už se nebude opakovat."
