Bude unavený...
Závodil šestkrát předtím, zdolal šest vyzyvatelů. Už musel ručníkem setřít pot. Přece jen, taková brnkačka to zase není. Trenažér docela věrně simuluje náročnost skoro dvoukilometrové trasy, která se klikatí do nepříjemného kopce.
A opravdu, ze startovní čáry překvapivě vyrážím jako první. Roztáčím pedály, přehazuji na těžší převod, ukazatel výkonu přeskakuje do vyšších poloh. 200 wattů, 250, 300... Štybar, oblečený ve stejném outfitu formace Quick-Step jako mám na obrazovce já, mi zůstává za zády.
Co se to děje? Kde je ten neporazitelný král cyklokrosového pole? ptám se sám sebe, ale makám dál. Trať stoupající kolem moře ubíhá, stále se vidím v čele. Jsem spokojený. Kdo může říct, že ujížděl světovému šampionovi.
Až v polovině se kolem mě přežene světlemodrá šmouha. Štybar zabral a unavený se skutečně nezdá. Jen tak lehce se opřel do pedálů. Zařadil vyšší tempo a už šlape dvě stě metrů přede mnou. Přitom tři týdny netrénoval.
Co si budu nalhávat, celou dobu mě šetřil.
Tuhnou mi nohy. Potím se. Začínám litovat toho ranního výklusu na Vyšehrad, kdy jsem ještě nevěděl, že mě dopoledne čeká životní klání. A ještě k tomu vrazím do skalky, pak zase do stromu. Sakra, ta řídítka jsou ale citlivá.
A sípu do nekonečného kopce. Štybar, jenž si letos vyzkoušel první Grand Tour v životě, zatím do mikrofonu provokativně hlásí: "Tak malé kopce ani na Vueltě nejsou."
To mě vyhecuje a chytnu se poslední naděje. Zkrátím si cestu.
Vyberu vhodnou zatáčku a vzdor fyzikálním zákonům namířím svoji silničku přes trávu, zatímco můj soupeř pokračuje po asfaltu. "Sis to nějak zkrátil, ne?" pokřikuje na mě z vedlejšího stojanu. "Teď začíná cyklokros," odpovídám a volám druhý dech.
Na chvilku jsem znovu v kontaktu. Před vrcholem se bude rozhodovat, říkám si, poučen roky sledování cyklistických dramat. A promýšlím strategii, kterou jsem sledoval u těch nejlepších na velkých závodech.
Jenže je to zbytečné. Jeden z nejlepších tuzemských cyklistů současnosti mi nedává žádnou šanci. Vlastně stejně jako ostatním, kteří se s ním odvážili soupeřit.
Zvedá ruce ve vítězném gestu, jak je zvyklý. Já bezmocně pouštím paže z řídítek. Jsem vyčerpaný. Hledám vodu. Štybar zůstal bez porážky a ani se moc nezadýchal. "Hlavně tu neomdli," povídá s úsměvem.
Přesto po závodě tvrdil, že to nebyla žádná výletní projížďka. Možná jsem tedy přece nebyl tak marný, jak se zdálo. Součet časů po druhé jízdě shodou okolností stačil na druhé místo v soutěži nás, amatérů.
Stejně jako třeba nedávno Mark Cavendish jsem dostal dres Quick-Stepu pro novou sezonu, už předtím mi belgický manažer předal v salonku vizitku.
Kdoví, třeba si ten souboj s šampionem ještě někdy zopakuji...
