Já vím, to zase Peťka, trenérova manželka, bude něco vymýšlet. Ona je ohromně čilá ženská, je s ní zábava. Vím jistě, co nevynechám: jídlo, spánek, odpočinek. Neztloustnu, nebojte. Z těch mořských příšerek, na které se těším, se snad ani ztloustnout nedá.
Jinak není nic zásadního, co bych musel dělat. Půjdu na windsurfing, zahraju si tenis, snad si půjčím skútr a vyjedeme si. Mám volno. Volno mysli. Když se něco bude dít, zapojím se. Super věc je plážový volejbal. Já, snaživka, se hned zapálím pro věc a nesnáším, když to někdo flinká. To bych ho vykopal pryč.
Uvidím, co se namane, nic v plánu nemám. Potápění? Asi ne. Hloubkově jsem se nikdy nepotápěl, jen jednou v bazénu. Fakt, v bazénu s kyslíkovou bombou na zádech.
Ve Švýcarsku u skokanského areálu dělali kurzy pro začátečníky. Tak jsem si to vyzkoušel: jak si upouštět vestu, jak plavat rovně a tak. Ale v té betonové nádrži mě to nenadchlo.
Vlastně ještě před pěti lety jsem se na Panenských ostrovech spálil při šnorchlování. Čtyři hodiny jsem ležel na hladině, se šnorchlem v puse, v brýlích a pozoroval jsem tu mořskou krásu pod sebou. Jak mě studené vlnky ovívaly, zapomněl jsem, že mi praží slunce na záda. A večer jsem si nemohl lehnout.
Ale Karibik teď vynecháváme. Chci být u moře co nejdřív, ne se trmácet letadlem s několika přestupy. V Praze nasednu a za sedm hodin budu na Kanárech ležet na pláži. Vždycky po sezoně chci rychle k moři. Nedovedu si představit, že bych při jarní dovolené vyrazil na hory. Lyžovat? Vůbec, zapomeňte. Chodit ve sněhu na procházky? Nikdy.
Leda tak zajet do amerického Heavenly Valley, kde je nádherné jaro. Nahoře v horách dva stupně a sníh, dole deset stupňů, příroda a možnosti k vyjížďkám na kole. Ale to nastane nejdřív, až skončím kariéru. Zatím budu po sezoně pořád lítat k moři. Tentokrát na týden. Třicátého poletím, šestého se vrátím. A sedmého dubna zase nastupuju do práce.
