Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Začalo to houpáním na skále, vzpomíná světový šampion v lezení na obtížnost

Sportovní lezec Adam Ondra | foto: climb.sk

6 2010
Loni závodil poprvé lezec Adam Ondra v kategorii dospělých. Na mistrovství světa v lezení na obtížnost skončil druhý, Světový pohár vyhrál. "Škoda, že to nevyšlo, na první místo jsem měl," říká s úsměvem šestnáctiletý Ondra. Své lezecké cíle prozradit nechce, ale i letos pomýšlí na medailové pozice.

Jaké závody vás letos čekají a s jakými cíli do nich jdete?
Co se týče závodů, čeká mě světový pohár v lezení na obtížnost a boulderingu, což je dohromady 12 závodů, a mistrovství Evropy. Mistrovství světa se koná jednou za dva roky, je vždy v liché roky. Sny ale zásadně nezveřejňuji, ony by se pak nesplnily. V loňské sezóně jsem světový pohár vyhrál, na mistrovství světa jsem byl druhý. Mohlo by to být i lepší.

Lepší? V první sezóně v kategorii dospělých to nepovažujete za dobrý výsledek?
To určitě ano. Ale finále se mi mohlo povést lépe. Já jsem vrchol jenom tečoval, kdybych ho udržel, vyhrál bych. Měl jsem lepší výsledek v semifinále. Ale vzhledem k tomu, že to byl úplně první závod v dospělé kategorii v lezení na obtížnost, tak jsem spokojen. Mistrovství světa ale zůstává nejvyšší metou.

Kdy vás čekají první letošní závody?
Závodní sezóna začíná v půlce května. Ale co se týče lezení, sezóna nekončí vlastně nikdy. I nyní se dá se venku lézt na boulderu. Když se člověk rozleze, nemrznou ani prsty. Horší je to s lezení s lanem. Když si dá člověk pauzu, už je mu zima. Ale jezdíme lézt i do Španělska, tam právě teď na dva týdny odjíždím. To je takový lezecký střed světa, je tam největší potenciál a nejvíc lidí.

Jaké jsou kromě Španělska vaše oblíbené lezecké lokality?
Lezeme hodně u nás v Moravském krasu, jinak hodně jezdíme do Rakouska, Tyrolska nebo do Francie. V říjnu se chystám na Madagaskar. Ale většinou lezeme spíš po Evropě, dá se totiž říct, že tady jsou nejlepší skály. Na to, že je Evropa relativně malá, jsou skály jsou skoro všude. Oproti tomu třeba v Americe jsou sice zajímavé skály, ale jede se strašně dlouho od jedné ke druhé. To ale neznamená, že bych se tam nechtěl podívat. Určitě mě lákají Yosemity, kde je hlavně tradiční a vícedélkové lezení po vlastním jištění. S tím ještě nemám moc zkušeností a chtěl bych to zkusit. A samozřejmě by mě, stejně asi jako každého lezce, lákal i El Capitan.

Jak probíhá vaše příprava na lezeckou sezónu?
Trénuju především na umělé stěně, lezu pětkrát týdně, většinou tak na dvě a půl hodiny. Do toho jednou týdně chodím na spinning. Jinak záleží na tom, jaké závody mám před sebou. Když mě čekají bouldery, trénuju krátké cesty na boulderu, kratší těžší kroky. Když potřebuju natrénovat vytrvalost, lezu dlouhé cesty. A doma mám malinkatou stěnku, na které také trénuju.

Adam Ondra

16 let, z Brna

leze od svých šesti let. Závodí v lezení na obtížnost a v boulderingu. V roce 2009 začal závodil v dospělé kategorii a vyhrál světový pohár a na mistrovství světa obsadil druhé místo. Studuje druhý ročník gymnázia.

Jak se dá zkombinovat lezení se školou?
Přes zimu je to úplně v pohodě, trénuju odpoledne. Horší je to, když začne lezecká sezóna. To ve škole třeba dva týdny nejsem a po návratu je to tedy hektičtější. Ale zvládnout se to dá. Učitelé mi vycházejí vstříc.

Jaké máte plány do budoucna, neláká vás třeba FTVS?
Určitě bych chtěl na vysokou pokračovat, na FTVS ale ne. Na všechny sporty kromě lezení jsem levý. (smích) Takže radši nějaký obor, ktkerý se dá naučit. A jinak být profesionální lezec.

Jak jste se k lezení dostal?
Moji rodiče lezou a už od malička mě s sebou brávali do skal. Pořád jsem si to chtěl zkusit, takže to začalo tím, že jsem se ve čtyřech letech houpal ve skalách na laně. Krátce potom jsem začal lézt, ze začátku hlavně v Moravském krasu. V šesti letech jsem začal závodit, ještě ten rok jsem obsadil třetí místo na mistrovství České republiky.

Co vás na lezení baví?
Na skalách mě baví cestování, poznávání nových zemí a ten pocit lezení nahoru. Je to takový pocit svobody, překonávání sama sebe. Vlastně poslední roky neznám nic jiného než lezení a školu, ale nijak mi to nevadí. Při lezení člověk dělá hodně věcí okolo, pozná hodně věcí okolo. Každá cesta je jiná, i když to tak nemusí vypadat. Kdybych třeba běhal, vím už před závodem, co mě čeká. Při lezení je pokaždé cesta jiná, je to hodně variabilní, žádný krok není úplně ten samý. Ale stejně mě baví víc lézt v přírodě, tomu se nic nevyrovná. Už teď v podstatě beru skály jako důležitější.

Jak dlouho se dá lézt na vrcholové úrovni?
Zhruba do třiceti. Ale já se určitě nechci svůj lezecký život věnovat jenom závodům. Spíš to vidím tak, že to budu střídat - jednu dvě sezóny budu závodit, pak nějakou vypustím a budu lézt na skalách. A až dosáhnu vrcholu v závodech, budu se věnovat lezení na skalách. Lidí, kteří jenom závodí, je hrozně málo.

Jaká je konkurence v lezecké špičce?
Mými největšími soupeři jsou Španělé Patxi Usobiaga Lakunza nebo Ramón Julian Puigblanque, v lezení na skalách je teď asi nejlepší Chris Sharma z Ameriky, který ale žije ve Španělsku. Vždycky hodně záleží na závodní cestě, jaká komu sedí. Silová sedí Rámonovi, techničtější cesta po malých chytech sedí zase mě. Záleží na tom, kde člověk začal, co nejvíc leze, jak je stavěný. Já nemám až takovu sílu. Když je cesta, kde se nedá moc chytat, lezu radši rychle. Když je moc dlouhá, to už neudýchám. Čas ale při závodech nehraje roli, je třeba se jen vejít do limitu.

Reskektují vás jako soupeře, když jste o tolik mladší?
Už začali, ale ze začátku to tak asi úplně nebylo. Říkali, že málo vážím a mám malé prsty.

Jak se na lezení dívají vaši vrstevníci?
Asi kdybych hrál forbal, dívali by se na to jinak, takhle mě za moc velkou hvězdu neberou. Ale asi dva už kvůli mě začali lézt. Ale lézt jezdím především s rodiči, mí vrstevníci chtějí jezdit do úplně jiných oblastí, jsou na jiné úrovni. Lezecká komunita je ale hodně malá a většinou se všichni znají a jezdí i do podobných lokalit.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze