Plánoval zdolat celých 700 kilometrů, nakonec z toho bylo „jen“ 512. Zastavily ho potíže s achilovkou. „Jsem moc rád, že jsem se takto rozhodl, protože na tu nohu už ani nestoupnu. Takže představa, že by mě někde museli evakuovat na trati, by bylo zbytečné a náročné jak pro mě, tak pro organizátory,“ svěřil se Českému rozhlasu v cíli druhé nejdelší trasy závodu.
Severozápadní výspa Kanady mu naservírovala kompletní menu. „Zažili jsme kruté mrazy mezi -40 °C až -50 °C, při kterých se klepal i místní Eskymák, a zažili jsme bivakování na sněhu v těchto teplotách,“ popsal jablonecký triatlonista na svých internetových stránkách.
„Ovšem nebyla jen kosa, bylo i teplo a sluníčko. Taky sněžilo a foukalo. Zažil jsem stavy euforické, kdy jsem se kochal krásou Yukonu a užíval si se slzou v oku momentálního momentu. Zažil jsem taky úplné dno, na které jsem ještě nikdy nedosáhl, až to bylo strašidelné.“ Viděl nádhernou polární záři, zakusil však i strach a uvědomil si svou nicotnost v divoké přírodě.
„Nejtěžší asi byly tři noci za sebou, kdy jsem ještě jednu noc potkal vlky a bylo to strašně dlouhé. Měl jsem strach i o holý život. Byl to takový zvláštní pocit,“ řekl Francke.
Na cestě mu prý pomáhalo vědomí, že doma v Česku na něj spousta lidí myslí a fandí mu. „Mohu bez ostychu říci, že z těchto osmi dnů, jsem intenzivně prožil každou vteřinu mého života, a proto mému řídícímu centru asi chvilku potrvá, než to všechno zpracuje a uvědomí si, co se vlastně stalo.“
Část pouti Yukonem pouze se základními potřebami taženými na saních ho doprovázela manželka Petra. Extrémní výpravu pojali tak trochu jako svatební cestu. A příští rok chtějí do Kanady vyrazit znovu. „Loni jsme dokončili 160 kilometrů, letos 500 a příští rok to bude snad těch 700 kilometrů,“ doufá Jan Francke.
