Whitfield: Jsem spíš Čech než Američan

Poděbrady - Na stolku v obývacím pokoji leží učebnice s názvem "Chcete umět česky?", v televizi běží záznam NBA. Ve vedlejší místnosti jsou na zemi zabalené kufry. Basketbalista Maurice Whitfield jel na pár týdnů do USA. Domů. Domů se však vrátí i po dovolené. Do Česka. Dvaatřicetiletý rozehrávač Nymburka získal v únoru české občanství a stal se prvním černošským reprezentantem Česka.

Maurice Whitfield | foto: Iveta Lhotská, MF DNES

Po návratu z prázdnin se bude s národním týmem připravovat na dodatečnou kvalifikaci o mistrovství Evropy.

Až teď poletíte za moře, ukážete český, nebo americký pas?
Jedu do Ameriky, takže americký. Je to jednodušší. Na cestách do Evropy ukazuju ten český.

Cítíte se jako Američan, nebo jako Čech?
Jako Čech. Jsem tu devět měsíců v kuse. V Americe budu měsíc. V srpnu by za mnou měla přijet rodina.

Kam pak příbuzné vezmete?
Do Prahy, na Hrad, Karlův most. A na Václavské náměstí. To je mé oblíbené místo.

Zajedete si v Česku v zimě na hory?
Nikdy jsem nelyžoval, jen jsem se díval. Zkusit to? Ne, ne, ne.

Máte to zakázané ve smlouvě?
To asi ne. Ale jezdit na motorce, lyžovat, skákat padákem, to zkoušet nebudu. Nejnebezpečnější věc, kterou bych dělal, je plavání.

Co si tedy dopřejete o dovolené?
Pojedu na Floridu, do Dominikánské republiky, do Las Vegas. Ale hlavně musím jet domů.

Pojedete do Las Vegas sázet?
To ne. Jedeme se dvěma bratry na zápas v boxu. Sázet budu možná jen trochu. Nemůžu si dovolit prohrát moc peněz. Hlavně nechci prohrát.

Kvůli svému podnikání, které chcete rozjet i tady v Česku? To je ovšem taky trochu hazard, ne?
Mám podnikání s realitami a oblečením. To chci prodávat tady. Když ho lidé budou kupovat, neprohraju.

Budete mít ale velkou konkurenci.
Jenže tohle oblečení bude jiné, ve stylu hip hopu. Takové jsem tu ještě neviděl. Když jedu o Vánocích domů do USA, kluci z týmu po mně chtějí, abych jim takové přivezl. Takže teď si ho budou moct koupit a mně ušetří čas.

Myslíte, že vám v podnikání pomůže vaše jméno a obličej?
Když se lidem nebude líbit oblečení, nepomůže mi ani ten obličej.

Ovšem vaše popularita dost narostla, fotil jste se pro červnový Playboy. Co na to říkala vaše paní?
(Smích) Bez problémů.

Vzal jste si Češku?
Ano. Ale jestli to byla velká česká svatba, nevím. Nikdy předtím jsem na ní nebyl.

Jak jste se vlastně dostal do Česka?
Můj bratranec hrál tady, já v Chorvatsku. Přijel jsem za ním do Nového Jičína. Chtěli rozehrávače.

Co jste si tehdy myslel o této zemi?
Nový Jičín je opravdu malé město. Nebyl jsem zrovna šťastný, ale nebylo to tak zlé.

To pro vás musela být docela rána. Mezi Filadelfií, Novým Jičínem nebo Poděbrady, kde žijete dnes, je dost velký rozdíl.
To je. Ale mám rád klidná města. Bydlel jsem v takovém na univerzitě. Hrál jsem basketbal, hodně jsme trénovali a já neměl čas chodit ven. Když jsem tady doma, jsem na internetu, hraju hry, dívám se na televizi. Takže žádný velký rozdíl.

Co nejhoršího se vám tu přihodilo?
Porážky.

S rasismem jste se nesetkal?
Ne.

Ale hodně těžké pro vás muselo být, když vám krátce po sobě zemřel otec a vašeho bratra zastřelili ve Filadelfii na ulici.
Nejtěžší bylo, že jsem nebyl tam. Otec byl nemocný, to je život, ale s bratrem to bylo jiné. Hodně to bolelo. Nespal jsem, neměl chuť hrát basketbal. Myslel jsem si, že kdybych byl doma, mohlo to být jinak.

Můžu říkat, že jsem playboy

Poděbrady (bb, trh) - "Klára Jandová a černý blesk jen v kůži," hlásá odkaz na titulní straně magazínu Playboy.
Basketbalista Maurice Whitfield si v červnovém čísle zapózoval jako model v koženém oblečení.

"Prezident klubu pan Jansta mi řekl, že by mě chtěli fotit. Byl jsem nadšený. Focení trvalo asi sedm hodin, byla to zábava, zopakoval bych si to. Bratři se divili, jak můžu být v Playboyi, když hraju basketbal," líčí Whitfield se smíchem.  "Teď můžu říkat: hej, jsem playboy."

Fotografie jsou decentní, na jedné jej třeba herečka lehce tahá za kalhoty. "Nechtěl jsem nic za hranicí. Chtěl jsem si být jistý, že když fotky ukážu mámě, řekne, že jsou pěkné."

Svou partnerku, kterou proslavil seriál Rodinná pouta, do té doby neznal. "Den před focením jsem si ale prohlížel nějaké bulvární noviny a tam ji pronásledovali na každém kroku. To jsem si řekl, že to musí být Někdo," vypráví Whitfield.

Myslíte, že byste bratra ochránil?
Mohli jsme jít do kina, plavat... Občas to na mě padne, ale už je to lepší. (má slzy v očích)

Hrál jste americký fotbal, baseball. Basketbal byla cesta, jak si vydělat peníze?
Hráli jsme venku fotbal, jenže pak starší kluci odešli hrát basketbal. My mladší jsme se na ně dívali. Když pak někoho ke hře přizvali, splnil se mu sen. Tak jsem začal.

Kdy jste zjistil, že budete moct hrát ve světě?
Starší bratr Marvin hrál velice dobře, dostal stipendium. Říkal jsem si, že když může být tak dobrý a jít na univerzitu zadarmo on, musím to dokázat taky. Několik kluků z univerzity pak odešlo za moře, kde jim platili za to, že hrají basketbal.

Ale vystudoval jste přece právo. Nebylo by pro vás lepší být právníkem v USA než basketbalistou v Evropě?

Tak o tom přemýšlím pořád. (smích) Právníci možná vydělávají víc, jenže basketbal je zábava.

Jak jste se tedy dostal do Evropy?
Pracoval jsem jako sociální pracovník na Virginia Beach a měl jsem tehdy zkoušku v klubu v Chorvatsku. Řekl jsem šéfovi, že musím na týden do Filadelfie, ale místo toho jsem letěl do Chorvatska.

A časem se z vás stal český občan. Jak vysvětlujete lidem, proč jste se tak rozhodl?
Rodině a přátelům jsem situaci vysvětlil a podpořili mě. Nikdo jiný se neptal.

Když jste žádal o občanství, musel jste také skládat test, že?
Z češtiny. Musel jsem přečíst článek z novin a vysvětlit ho. V angličtině to bylo asi O. K., ale v češtině nejspíš nic moc. Chybějí mi slovíčka.

Jak se učíte?
V úterý a čtvrtek chodím do školy. Kdybych tam trávil víc času, mluvil bych lépe. V sezoně mám trénink, oběd, odpočinek před  zápasem. Když to vyjde, chtěl bych teď chodit na hodiny i ve Filadelfii. Když se přihlásí dost lidí, otevřou kurz. Přemluvím bratra, bratrance...

Kdysi jste na nákupy chodil s kamarády či mobilem, pomocí něhož vaši známí překládali prodavačkám. Ještě si tak musíte pomáhat?
Už tři roky jsem nikomu nevolal.

Kdy budete připravený na první rozhovor v češtině?
Počkejte... Tak na konci srpna. Pět otázek? Radši tři.

Letos budete mít o dost kratší prázdniny. Soustředění s národním týmem začíná už v červenci. Budete hrát dodatečnou kvalifikaci o mistrovství Evropy. Reprezentace dlouho čeká na úspěch. Čím to?
Několik zápasů loni skončilo hodně těsně. Ale těžko můžu říct víc. Máme dobrou šanci dostat se na mistrovství. Snad se nám to povede.

Nebývale se vám všem daří s Nymburkem, podruhé jste získali titul. Proč je Nymburk tak dobrý?
Protože jsem tu já! To byl vtip. Nikdo nechce převyšovat tým.

To není americká mentalita.
Ale je. I v Americe hraje tým. Jenže potom si jeden hráč řekne: Já jsem vyhrál ten zápas. To je ta mentalita, o níž se mluví. Někdo prostě víc střílí, protože si myslí, že může dát každý koš. A každý tým potřebuje takové hráče. V Nymburce je máme taky.

I vy patříte mezi ně.
Věřím si a věřím, že můj tým může vyhrát každý zápas. To se snažím naučit i své spoluhráče.

Vy prohry hodně nesnášíte, že?
Dřív jsem i brečel. Dneska už je to jiné.

Ač jste rozehrávač, umíte dobře doskakovat. A taky rychle běháte. Přidáváte si v tréninku?
Ne. Nemám to rád. Běháme dost. Pomohlo mi, že jsem dělal jiné sporty. Fotbal a baseball vyžadují víc rychlosti a výbušnosti.

Umíte si představit, že v Česku zůstanete, až s basketbalem skončíte?
Asi bych tu nestrávil celý rok, ale vracel bych se do USA na čtyři pět měsíců. Jinak bych postrádal rodinu.