Podobně jako souboj Pittsburghu s Philadelphií ve čtvrtfinále Stanley Cupu 2000, při němž diváci v hledišti po druhé ranní dřímali, útočník Straka po sedmihodinové šichtě zaháněl hlad žvýkačkou a časoměřiči trnuli, protože jim docházely namrazené puky.
Jedna z mých prvních dětských vzpomínek se váže k fotbalovému utkání Itálie – Československo na mistrovství Evropy 1980. Šlo o bronz. Vybavuju si blonďatého gólmana Netoličku, kterak chytá, pouští a na čáře znovu chytá ránu kudrnatého stopera Collovatiho.
Stalo se v 9. sérii penaltového rozstřelu, předtím všech 16 střelců proměnilo. Čekání na rozhodnutí bylo drásavé, přitom krásné. Snad ještě působivější než radost po následném Barmošově gólu.
O 20 let později jsem zase dřepěl u televize a v Kladně sledoval Prague Penguins, jak se tehdy přezdívalo hokejovému klubu z Pittsburghu. Jágr, Šlégr, Straka a spol. se pod dohledem kouče Hlinky (tehdy ještě asistenta) ve třetím utkání série rvali s Philadelphií.
Po 60 minutách byl stav 1:1. To není nic zvláštního, i když asi žádný divák ve střední Evropě nejásal. Už tak namáhavé ponocování se protahovalo. A to byl jen začátek.
NHL v play-off odmítá nájezdy, rozhodnout musí gól ze hry. A tak se čekalo.
1. prodloužení... Nic.
2. prodloužení... Nic.
3. prodloužení... Nic.
4. prodloužení... Nic.
"O přestávkách jsme se už ani nehecovali. Všecko nám bylo k smíchu, když někdo něco plácnul, řehtali jsme se jako blázni. Pár kluků usínalo," líčil Straka.
V Kladně bylo skoro půl deváté ráno, děti seděly ve škole a já vytrvale zíral na obrazovku. Přece to nevzdám... Právě začala 153. minuta boje, když Primeau z Philadelphie vypálil pod horní tyčku. Konec. Byl to třetí nejdelší zápas NHL.
Od června 2010 budu mít v paměti třetí epochální bitvu. Mahut – Isner. Byla by věčná škoda tyhle extrémní zápasy násilně krátit.
