V neděli se vrátila ze závodů v Berlíně, kde vyhrála střelbu ze vzduchové i sportovní pistole. Právě v druhé disciplíně si připsala nový český rekord 590 bodů. Kolikátý už byl, to ani pořádně neví. "Od doby, co střílím, si je tak nějak navyšuju sama," řekne Marušková se smíchem.
Přestože už má za sebou i vítězství v závodě Světového poháru ve vzduchové pistoli, pořád tíhne spíš k té sportovní, z níž se střílí na delší vzdálenost. Navíc ve druhé polovině klání máte na každou ránu jen tři vteřiny. "Malorážku mám pořád radši. Střílí se venku, nejsme zavřené v místnosti, nesvítí umělé světlo. A závod utíká rychleji," popisuje Marušková.
Včera už doma sepisovala absolventskou práci, aby letos mohla dokončit studia oboru prevence kriminality na vyšší odborné škole. Její téma se však možná překvapivě nedotýká zbraní. Zní: drogová prevence v České republice. "Přišlo mi nejzajímavější," pronese čtyřiadvacetiletá střelkyně. "Věřím, že v oboru prevence kriminality budu jednou moct pracovat."
Už příští týden letí do Pekingu na závody Světového poháru, a tak teď kvůli kombinaci studia a střelby žije ve stresu. "Musíme dodělávat předměty, máme ještě zkoušky, profesoři po nás chtějí umět nejlépe všechno," popisuje studentské strasti.
Pomáhá jí podpora manžela, manažerské agentury i spolužáků. "Fandí mi. Tohle je pro mě asi nejtěžší období, co se týká studia a střelby. Ale škola mě trošičku odreagovává, člověk nemá čas přemýšlet nad negativními věcmi."
Snad i proto během krušného a únavného období získala bronz na pražském mistrovství Evropy ve střelbě ze vzduchových zbraní a teď přidala další úspěch. "Neflákám se. Jsem typ člověka, který se snaží nic nezanedbat," říká. "Jsem ráda, že se mi teď dařilo, že jsem to prolomila."
V předchozí sezoně totiž obhajovala olympijskou medaili, ale v Pekingu se neprobojovala ani do finále. "Asi na mě tlak nějak zapůsobil," připouští. "Ale neberu Peking jako nepodařený. Spousta lidí očekávala medaili, jak jinak, jenže kolika olympijským medailistům se ji povedlo zopakovat?"
Na život se raději dívá s optimismem a věří ve starou pravdu, že všechno zlé je k něčemu dobré. "Lidé, co mě po Aténách plácali po zádech, se za mnou třeba teď už ani neotočí," líčí Marušková. "Vytřídili se přátelé a ti, kteří se mnou mluvili jen kvůli úspěchu. Třeba mí partneři, Sokolovská uhelná a město Aš, na mě nezanevřeli ani před olympiádou, když se mi tolik nedařilo. Můžu to brát jako životní zkušenost."
I proto se snaží pomáhat. Tři roky dochází s manželem do dětského domova v Aši, aby jen nebrala, ale taky rozdávala radost. Sleduje osudy dětí, které jí rostou před očima. Posílá jim pohledy ze závodů. "Spousta z nich se na střelbu ptá. Věřím, že se nám podaří jim něco vnuknout, dát jim směr."
