Tipující se prohrabávali knihami, konzultovali s přáteli, sepisovali a škrtali. "Jaká jména se tam nejvíc opakují?" vyzvídali pak. "Nezapomněl jsem na někoho?"
Plzeňský trenér Marek Sýkora prodiskutoval svůj názor s otcem, jeho jihlavský kolega Vladimír Caldr do poslední chvíle váhal, zda dá přednost Jiřímu Holíkovi nebo jeho bratru Jaroslavovi. "Divíte se? Vždyť jsem v Jihlavě!" Nakonec zvolil Jiřího. Asi se ho bojí víc.
Pardubický kouč Miloš Říha svůj lísteček zapomněl doma a musel pro něj těsně před odjezdem svého mužstva na zápas uhánět domů. "Ježíšmarjá!" zavolal. "Já si proto hned sjedu!". Hlavně za trenérské zásluhy povýšil na třetí místo Jaroslava Pitnera, v mládí brankáře a později strůjce jihlavských a reprezentačních úspěchů v šedesátých a sedmdesátých letech. Mnozí se nechtěli vzdát slovenských zástupců předem z ankety vyloučených.
Někteří se k odpovědi ani neodhodlali. "Nezlobte se, ale už nemám přehled. Nebylo by to seriozní," povídal někdejší reprezentant Slavomír Bartoň.
Netroufl si ani Otakar Vejvoda, dlouholetý obránce Kladna, Jihlavy a Sparty. "Do roku šedesát nemůžu hodnotit, protože jsem tehdejší hokejisty neviděl hrát a tam museli být super plejeři! Já bych určitě na někoho nepřišel a to by nebylo fér," odůvodňoval.
Mladší respondenti vesměs jen neradi zařazovali ty, které v životě neviděli hrát. "Pro současnou generaci mluví její medializace, pořád se o ní mluví, píše, na ty nejstarší už si nikdo nevzpomene," poznamenal Rudolf Potsch, skvělý bek věhlasné éry brněnské Komety v padesátých a šedesátých letech.
V téže době vynikal na pravém křídle v Pardubicích Jiří Dolana, jenž si prosadil několik klasiků a naopak vypustil Jágra. "Věřím jen svým očím, kdybych měl věřit novinám..."
Kdekdo dal přednost svým oblíbencům, osobní hledisko nelze vymýtit. Hokejový metodik Josef Dovalil se doznal, že stranil Jaroslavu Holíkovi. "Je asi překvapující, že jsem ho tam dal, protože on neměl góly a reprezentační starty. Prostě ta čísla a statistiky. Ale pro mě to byl velký hokejista, chodili na něj lidi. Včetně mě!"
Nejmenší zlo představovalo jmenování deseti osobností bez udání pořadí. Slavný centr a později trenér Luděk Bukač by je neseřadil snad ani pod pohrůžkou tělesného násilí. "To prostě nedokážu," hájil se.
Bukačův partner u národního týmu Zdeněk Uher zase po dvouhodinovém rozjímání nešťastně vyžadoval alespoň dvacet volných míst. Chyběl mu prostor pro Suchého, Malečka, Tikala a Nedomanského.
Pohodu si naopak udělal proslulý forvard Jaroslav Jiřík. Posadil se a nechal hlavou proběhnout historii. "Ani to nebylo nijak těžké. Trochu převládají lidé z mých časů, ale takhle se mi to líbí," pravil. Šťastný to člověk...
