Stalo se loni. Právě jsem dorazil do Španělska na posledních deset dní Vuelty, mířím do cíle 13. etapy, když vtom... Cože? U silnice stojí dva pštrosi. A co to běží tamhle v údolí? Stádo zeber?
Vzápětí přijedu k rozcestníku. Doprava gepardi, doleva Vuelta.
Napadá mě, zda po 1 920 kilometrech za volantem netrpím halucinacemi. Ale ne, netrpím. „Co tomu říkáte? Úžasné místo! Na takovém ještě žádná etapa Grand Tour nekončila,“ vítá mě Javier Fernandéz v červeném akreditačním kamionu.
Závěr etapy tehdy organizátoři umístili do safari parku Cabárceno. A vlastně mě překvapit neměl. Protože La Vuelta, ta moderní, je jednou velkou experimentátorkou.
„Když si vypůjčím citát z Forresta Gumpa, tak každý den na Vueltě je jako bonboniéra. Nikdy nevíte, co ochutnáte,“ povídá Andrew Talansky z týmu Cannondale.
K čemuž bývalý český profesionál František Raboň přidává: „Španělská povaha tíhne k bláznivinám. To je tu někdy na itineráři závodu vidět.“
Pravda, občas to Španělé přeženou, viz letošní zahajovací týmová časovka v Andalusii, vedoucí na plážové promenádě po betonu, gumě i přes dřevěný můstek. Což vše by se ještě dalo snést, ale co ten písek pod letícími koly? No nic, tak holt etapu zneutralizujeme. Každý experiment nevyjde, že?
Javier Guillén, ředitel Vuelty, mi na startu etapy v Roa vykládá: „V posledních letech usilovně pracujeme na osobnosti Vuelty.“
Chce, aby jeho závod byl originální, jiný, španělský - a hornatý.
Ale nebylo tomu tak vždy.
Stupidní hory? Ale Marku...
První horský dojezd zažila Vuelta až roku 1972. A zdejší nejslavnější kopce jsou cyklisticky o tolik „mladší“ než Tourmalet, Galibier, Stelvio či Gavia, obři Tour a Gira.
V sezoně 1999 Španělé poprvé představili světu asturijské Angliru, snad nejničivější stoupání na scéně Grand Tour. Vicente Belba, manažer stáje Kelme, poté vyhlásil: „Barbarská hora. Chtějí snad organizátoři krev a doping?“ Brit David Millar na protest odhodil startovní číslo. Přesto je dnes Angliru mytickým stoupáním všech Španělů.
Ještě později, v roce 2010, na Vueltě debutovala Bola del Mundo, prašná úzká cesta do 2 250 metrů k televiznímu vysílači u Madridu. Při jejím druhém zařazení v září 2013 manažer Patrick Lefévere s nadsázkou tvrdil, že jen deset cyklistů nahoru vyjelo, zatímco ostatní byli diváky dotlačeni, a Zdeněk Štybar popisoval: „Viděl jsem lidi, kteří na vrcholu brečeli, jak je bolely nohy.“
Až v posledních třech ročnících však dochází přímo k explozi horských dojezdů. Loni jich bylo jedenáct, letos devět. „Ano, také výbušné konce etap souvisejí s naší osobností,“ tvrdí Javier Guillén.
Fanoušci se usadili v cílovém stoupání 15. etapy Vuelty.
Osamělá fanynka si už našla místo ke sledování závěru 15. etapy Vuelty.
Mark Cavendish to už nevydýchá. „Vuelta je stupidní, takhle na ni nikdo nebude chtít jezdit,“ vzkáže z Británie a přidá, že volbou profilu organizátoři odsuzují sprintery do role druhotřídních cyklistů.
Jenže... Vuelta chce být právě taková. Španělsko je zemí hor, kde se rodí famózní vrchaři, je zemí Bahamontésů, Ocaňů či Contadorů. Proto není a nebude kláním sprinterů. A proto i Cavendishův krajan Steve Cummings z MTN-Qhubeky reaguje: „Jsem trochu šokován, co Mark řekl. Většina jezdců na celkové pořadí sem naopak jezdit chce.“
Žraločí zuby i U-rampa
V Kantábrii i Asturii jako by se stále tyčilo tolik neznámých kopců, které se jen třesou, až je Vuelta proslaví. Loni tak ředitel Guillén objevil záludnou Camperonu, sám si vyšlápl na kole její až 24procentní rampy a nahoře vyřkl: „Bestiální.“ Načež ji zařadil do programu.
Letos, snad na počest svých 80. narozenin, je španělská Grand Tour ještě unikátnější. Každý horský dojezd je zcela nový. A kdyby jen to. Navrch je Joaquim Rodríguez požádán, ať vymyslí královskou, 11. etapu v Andoře. Sedne k mapě a stvoří ďábelskou porci dřiny se šesti vrcholy a pěti tisíci výškových metrů na pouhých 138 kilometrech. Profilem působí na jezdce jako vyceněné žraločí zuby.
Čtrnáctá etapa v Kantábrii má naopak na papíru natolik podivný profil, že se ozývají narážky: To má být U-rampa pro skateboardisty?
K cíli na Alto Campoo se pod modrou oblohou táhne (lanovkou, na kolech, pěšky) lidské procesí. Podél se pasou stáda krav a koní. Ale po chvíli už nejsou vidět. Zničehonic na nás padne mlha, že by ji místním záviděl i Rákosníček. A ten mráz. Čtyři stupně! Místo piva se ve stánku pod cílem čepuje horká čokoláda.
Nairo Quintana se vynořil z mlhy, míří do cíle 14. etapy Vuelty.
„Někdo zrovna vyhrál. Kdo? To není vidět,“ zaznívá. A na twitterovém účtu UK Cycling se objeví hláška: „Špatná volba trati. Španělé už vymysleli i etapu v mracích.“
Další den je Alto de Sotres nad divokými kaňony Asturie natolik strmé, že se někteří jezdci prosebně ohlížejí po divácích, zda je nezatlačí. A ještě drsnější Ermitu de Alba přejmenují na Malé Angliru.
„Letošní Vuelta je vážně poněkud extrém. Všichni tu pomalu chodíme po kolenou,“ uleví si Peter Velits z BMC zkraje třetího týdne. „A když už to výjimečně vypadá, že půjde o spurterskou etapu, tak se najednou v jejím závěru zjeví třeba až 20procentní stoupání.“
Vuelta v mlze. Atmosféra za cílem na Alto Campoo.
Tradiční podpisový akt na startu etapy. Martina Velitse střídá Geraint Thomas.
Vuelta u Escorialu. Předposlední etapa startovala u sídla španělských králů.
Faktem je, že ne každý profil v Libro de Ruta, tedy knize závodu, odpovídá realitě. Španělé nejsou detailisté. Nejen Tom Dumoulin po prohlídce časovky v Burgosu hlásí: „Není tak plochá, jak vypadala v knize.“
Město kastilských panovníků přijme peloton na tři noci, o úterním volném dni se tu tým Sky usadí v kavárně na náměstí, objedná si kávu a sladké churros a Geraint Thomas vtipkuje: „Třítýdenní zájezd kolem Španělska a zadarmo. No neberte to.“
Vzápětí však dojde na další experiment: časovku hned po dni volna, kdy se i při klasických etapách nohy přetěžce dostávají opět do tempa. „Ne, to mi neměli dělat,“ uleví si Joaquim Rodríguez.
Kafe nebude, vrchní je na střeše
Carlos Verona, španělský jezdec týmu Etixx, dění na Vueltě 2015 shrne slovy: „Etapy nahoru-dolů, které měly být jednoduché. Nebo malé zrádné kopce tři kilometry před cílem. Bláznivé dny v Andoře i Asturii. A stejně miluju tenhle závod. Vášeň lidí, kteří se tu o nás starají i kteří nám fandí, a nádherné přírodní scenerie vás prostě dostanou.“
V kamenité vesničce Majaelrajo ztracené v horách čtyři desítky kilometrů před cílem 18. etapy stojí jen pár baráků a hospoda. Před ní je naštosovaná celá vesnice.
„Mohu dostat kafe?“
„Nemůžete. Vrchní je na střeše. Vyhlíží tam peloton, aby nám dal vědět, až se bude blížit.“
Cyklistický peloton před ostrým startem 15. etapy Vuelty
Francouzský cyklista Alexis Gougeard si jede pro výhru v 19. etapě Vuelty.
Teprve když tudy Vuelta projede, vrchní sleze, usilovně roznáší kávu a panáky a všichni vesničané se nahrnou do lokálu, aby v televizi viděli, jak že dneska Vuelta dopadne.
Její trať nevede cyklisty jen k honosným katedrálám, královským zámkům, mohutným hradbám, zasluněným plážím a horským velikánům. Protíná i chudé kraje středovýchodu, kde se mezi skalami tísní políčka slunečnic, uhání přes vyprahlé země (takřka) nikoho či uprostřed hlubokých jehličnatých lesů s podmanivou kořeněnou vůní.
Protože také to je Španělsko.
A Vuelta chce být Španělsko.
