Kvalifikací jste prošli bez zaváhání, porazili jste Slovinsko, Maďarsko i Ukrajinu. Očekával jste to?
Kvalifikace, to jsou jen tři zápasy. Záleží na momentální formě týmu, jeho schopnosti koncentrovat se na turnaj. Stačí jediná prohra a je po nadějích. V ligové soutěži, která je dlouhodobá, se dá ještě něco napravit.
Máte za sebou dva roky profesionální sportovní dráhy ve Francii. Jak jste se tam ocitl?
Jako žák sportovního gymnázia jsem hrál za USK a Olymp Praha a v celku, který vybojoval bronz na juniorském mistrovství Evropy. Všimli si mě lidé z prvoligové Setuzy v Ústí, tehdy nejlepšího prvoligového týmu u nás, trojnásobného mistra republiky. Jenomže v druhém roce klubu došly peníze, Setuza začala sponzorovat fotbal. Stali jsme se hráči na volné noze. Ale zrovna v té době jsme se předvedli v lize mistrů, porazili Itálii. Čtyřem klukům přišla nabídka z Francie, mně z Nice.
Francouzská liga asi může talentovanému volejbalistovi nabídnout hodně.
Jsem spokojen. Dostal jsem byt třicet metrů od moře, takže můžu na procházky po pobřeží se svým labradorem. I finančně je to nesrovnatelné, tolik mi český tým nemůže dát. Teď mě čeká Tourcoing u belgických hranic, na severu. Ale nedá se nic dělat, Tourcoing je lepší tým než v Nice.
Takže zatím to vypadá s kariérou profesionálního volejbalisty dobře.
Chci zůstat u volejbalu co nejdéle, třeba do třiceti. Ale raději v zahraničí – kvůli zázemí i financím. A taky se chci co nejvíce naučit. I jazyky. Francouzština mi po dvou letech už docela jde, rád bych jednou zkusil i italštinu. Italové hrají nejlepší volejbal v Evropě.
Vraťme se ještě k vašim sportovním začátkům. Kdo vás k volejbalu přivedl?
O to se zasloužil otec, trenér mládeže ve VSK Baník Sokolov. Přivedl mě do tělocvičny Jiskry, osobně trénoval. A když se na turnajích po republice i v zahraničí ukazovalo, že mi to jde, šel jsem po prvním roce střední školy na sportovní gymnázium v Praze.
Jste v rodině jediný úspěšný sportovec?
Profesionálem je už i můj mladší bratr Josef. Ale v tenisu. Studuje a hraje v USA, začínal novinařinou, teď chce v Baltimoru studovat filmové umění. Na léto je také doma a právě teď hraje na mistrovství republiky.
Léto je zřejmě jediným obdobím, kdy je vaše sportovní rodina pohromadě.
Já jsem už od patnácti let mimo Sokolov, objevím se tu tak třikrát do roka, hlavně o prázdninách. Ale volno mám jen deset dnů. Pak mě čekají dva měsíce s reprezentací v Ostravě, kde se budeme připravovat na mistrovství Evropy. To bude taky v Ostravě. Je tam perfektní hala i výborné publikum, na kvalifikaci s Ukrajinou přišlo možná až pět tisíc diváků a vytvořili skvělou atmosféru. To se v Čechách stává málokdy.
Účast na mistrovství světa příští rok v Argentině máte jistou, co očekáváte od mistrovství Evropy?
Myslím, že bychom mohli vybojovat medaili. To by bylo skvělé, co já pamatuji, v poslední době jsme měli nejlepší umístění ve Vídni v devětadevadesátém – čtvrté místo. A rok předtím účast ve skupině na mistrovství světa v Japonsku. Tehdy jsme ale nepostoupili.
