Hala Vistalegre je zvláštní místo. Palubovka pro volejbalové zápasy je položená na písku prosáklém krví z býčích zápasů. Koridě byla tato stavba vždy zasvěcena, což připomínají i dvě obří sochy býků nad schodištěm u hlavního vchodu. Jeden stojí hrdě vzpříma, druhý se sklání, jakoby se chystal nabrat toreadora na rohy.
A plakáty v okolí svědčí o tom, že takové momenty tady bývají k vidění dodnes.
Ani v prázdné hale není potřeba moc fantazie, aby si člověk ty souboje představil. Ostře se svažující ochozy dokola opisují kruhové bojiště. I z posledních řad se zdá všechno tak blízko; každý si přijde na své.
Skleněná kopule vysoko nad hlavou sem pouští denní světlo, ale je jen částečně průsvitná, přímý sluneční svit zadrží. Problém s oslňujícím sluníčkem, které rušilo pondělní ranní trénink českých volejbalistů, přicházel odjinud. Z řady oken, jež jsou hned nad místy k sezení. V době zápasů je však už sluníčko vysoko, a hráčům nevadí.
Neškodní jim ani svým ostrým žárem, s venkovními čtyřicítkami si dokáže poradit silná klimatizace. Ale není dokonalá: "U sítě je docela průvan, táhne tu přímo na záda. Snad to neodstonáme," doufá kapitán české reprezentace Ivo Dubš.
Pod tím vším, pod skleněnou kopulí, ochozy, i pod palubovkou a pískem nečekaně začíná úplně jiný svět: Dvě podzemní patra obchodního centra a tři podlaží garáží. Lidé tu nakupují mléko, boty nebo bicykly a snad ani netuší, že jim zrovna nad hlavami umírající býci, nebo teď pro změnu duní smeče nejlepších světových volejbalistů.
Včera večer sem nedolehl sem ani řev šíleného moderátora zápasů Světové ligy, ani ohlušující muzika, která vyplňovala každou chvilku mezi rozehrami.
Volejbal je na takové momenty bohatý, přestávky mezi hrou a dalším servisem v součtu zaberou skoro stejně času jako samotné výměny. Sportovci se udržují v bojovém tempu na první pohled přehnanými oslavami každého uhraného míče. A pořadatelé hledají stejný způsob, jak udržet ve varu i diváka.
Do hal přicházejí zvyklosti z plážového volejbalu, kde nikdy nechyběla pohodová atmosféra, hezké dívky, hudba a emotivní komentář.
Madrid se nechal inspirovat velmi silně, a ještě všechno promíchal s koridou. V hale Vistalegre přece nešlo tohle téma opomenout.
Pláž? I do haly se dají pozvat tanečnice v plavkách. Korida? Další tanečník, tentokrát s maskou býka. A k tomu komedianti, kejklíři a muži na chůdách. Ona celá hala vlastně trochu připomíná i cirkusové šapitó...
Mezi hlavní tribunu a palubovku se vešlo pódium, na kterém se tyhle postavy mísí v bláznivém reji. Hlavní roli hraje osm temperamentních Španělek v dvoudílném elastickém oblečku černé barvy. Úbor toho moc nezakrýval, a co zakryl, to tak věrně kopíroval, jakoby ani nebyl.
V přestávkách mezi sety vždy spěchají na hrací plochu, kde předvádí společné tance. Většina kreací snad ani nemá choreografii, a pokud má, tak se ji děvčata snaží obohatit vlastními prvky. Jenže každé jiným.
Obecenstvo se nechá unášet rytmy, poslouchá moderátora na slovo, když organizuje diváckou vlnu, ale dokáže přitom všem prožívat i to hlavní, za co zaplatili svých šest euro vstupného: volejbal.
Přinášel skvělé momenty, razantní útoky i zázračně vybojované míče. Třeba hned v prvním setu zápasu Španělů s Řeckem. Míč se přes domácí blok přehoupl na záda padajícímu hráči, od něho se jen lehce odrazil, ale smečaři Pascualovi to stačilo k tomu, aby ho v poslední chvíli nakopl. Načechraný oblouček se jak Panenkova penalta snesl na řeckou polovinu hřiště a dopadl přesně na čáru. Španělsko uhrálo bod, lidé šíleli. To už vezme za srdce každého.
"Dokáží diváky vybláznit, a ti pak ženou domácí volejbalisty za vítězstvím," konstatoval trenér české reprezentace Pavel Řeřábek. V úterý se to podařilo, Španělsko vyhrálo na Řeckem 3:1. Ne všechno ale bylo korektní: "Trochu to přešvihli, moderátor řve i do hry a hecuje diváky k pískání při servisu soupeře."
Český tým se musí i na tenhle způsob boje připravit, s domácím celkem se utká už zítra večer.
