V létě chci jet k moři, ale k pěknému, čistému. Na co si mám dát pozor?
Třeba na Mallorce se nedá s lodí jezdit kvůli igelitovým pytlíkům. Při mistrovství Evropy jsem měla pocit, že se na mě pytlíky lepí. Víte, plachetnice mají aerodynamický tvar, hrajeme si s milimetříčky, aby byly perfektní, a já teď chytím pytlík, ve kterém je voda. To zbrzdím třeba o třetinu, z třiceti kilometrů na dvacet.
Myslel jsem, že na Mallorce je voda průzračná.
Ano, ale plavou na ní odpadky. Jinak poměrně čistá je a líbí se mi, že tam žijou delfíni.
Rozumějí si s jachtaři?
Výborně, asi jako s každým. Nemáme motor, takže se k nám při tréninku přidají a skáčou kolem. Jednou jsem překonala strach a dala ruku do vody, abych si je pohladila, ale stejně - když se z moře vyvalí hora, kterou nečekám, tak začnu ječet. Taky jsem dostala záchvat snad na deset vteřin a holky na mě volaly: "Proboha, stalo se ti něco? Co ječíš?"
Stává se, že nějaký živočich přeruší závod?
Jednou jsme měly mistrovství světa v Dánsku a na povrch vyplavaly miliony medúz. Fakt se nedalo projet. Mohli jsme je rozseknout ploutví nebo kormidlem, naráželi jsme do nich... Tak jsme se radši přesunuly jinam.
A kdybyste mi měla doporučit nejhezčí moře, jaké jste poznala?
Jeďte do Karibiku. Sice jsem nebyla nikde jinde než v Dominikánské republice, ale tam to je nádherné všude - voda je teplounká a čistá.
Tsunami bych se vyhnula
Uměla byste předpovědět, že přijde vlna tsunami?
Nejspíš ne. Byla jsem naivní. Představovala jsem si, že se obrovská vlna zvedne někde v dálce, valí se po povrchu a je krásně vidět, takže není problém utéct. Až z televize jsem pochopila, že tsunami se po zemětřesení valí pod vodou, až se najednou zvedne a vylije. Ale na druhou stranu si pořád myslím, že kdybych byla zrovna na vodě, tak by se mi nic nestalo. Mohla bych se tomu vyhnout - my jezdíme průměrně kilometr od břehu, takže bych na lodi jen vyplula výš a počkala, až hladina klesne.
Opravdu myslíte, že by se vám tohle povedlo?
Jak říkám - možná jsem pořád ještě naivní. Sama jsem tsunami nikdy neviděla, ani jsem v těch postižených oblastech v životě nezávodila.
Musela jste studovat meteorologii?
Jo, vím toho dost. Z tvaru mraků odhadnu, co se může stát, a tím se řídím. Když se mraky rychle blíží a mají zvláštní barvu, klidím se jim z cesty na břeh a skončím trénink dřív, protože mám strach, že se něco stane. Jachtaři mají obrovský respekt před živlem. Před mořem i před tím, co dokáže vítr, déšť a kroupy.
Takže si před každým tréninkem vezmete meteorologickou mapku a zároveň mrknete na oblohu?
Každý den si zjistím počasí a pořád se rozhlížím. Jsem už deformovaná - koukám po mracích a přemýšlím, co to znamená. A když čekám silný vítr, tak se přinejmenším víc oblíknu a vezmu si víc jídla a energetického nápoje.
Poznala jste mezi soupeři šamana, kterému stačil pohled na oblaka, aby poznal, co přesně ho při závodech čeká?
Někteří prý vědí, že je před pršícím mrakem silnější vítr, a ten si dokážou přesně vychytat. Přitom kdyby se dostali pod mrak, tak by jim nefoukalo vůbec, ale oni do závodu chytnou ten poslední, silný pofuk. Skoro se mi nechce věřit, že si závodník přečte mrak úplně perfektně a že si naplánuje, "tak, teď k němu dojedu, a než začne bezvětří, udělám tohle a tohle", ale někteří tvrdí, že to dokážou. Jinak většina týmů nemá šamany, ale platí si meteorology, kteří jim udělají velmi detailní předpověď.
Mám strach z vln
Vím, že sbíráte obrázky starých plachetnic. Nevyrůstala jste taky na románech o moři?
To zase ne. Jako holce mi naši dávali knížky mořeplavce Richarda Konkolského, ale ty mi tehdy připadaly složité a měla jsem z nich hrůzu.
Hrůzu?
Bála jsem se, že když se do nich začtu, tak se mi vůbec nebude chtít na lodi jezdit.
Jak jste se té fobie zbavila?
Pořád jsem se jí nezbavila! Když jdu surfovat a musím proplouvat přes vlny, abych se dostala na moře, tak mám strašný strach. Snažím se ho zbavit, schválně do vln chodím, ale... panikařím.
Je jachting nebezpečný?
Spousta lidí utone při přeplavbách oceánů, protože jsou daleko od pevniny, ale při našem okruhovém jachtingu je riziko minimální.
Takže jste nikdy nezažila smrt při závodě?
Jednou. Právě na Mallorce se při závodě Evropského poháru převrátili Rakušáci, bráchové. Jeden z nich zůstal zaháklý, nemohl se vyškrábat, a i když se mu druhý snažil pomoct, tak se utopil. Potom jsem slyšela o závodnících, do kterých uhodil blesk, ale organizátoři mají díky bohu strach a normálně nás do bouřky nepouštějí.
Žralok nikdy nezaútočil?
Ten nemůže zaútočit na plachetnici, v Čelistech byly zfilmované nesmysly. Se žraloky si nevadíme. Slyšela jsem jen o jednom výborném jachtaři z Floridy, který každé ráno vstal, za domem si šel zaplavat, a když takhle jednou skočil z mola, tak ho žralok snědl - přitáhl ho náraz do vody a bublinky, které plavec vypouští. Ale to byla smůla.
Bála jste se někdy při závodech o život?
Jednou ve Francii jsem strach měla. Byl hodně silný vítr a všichni jsme se cvakali nebo převraceli. Já taky - většinou se ve vlnách držím plachetnice, ale teď jsem se bála, že něco ulomím. Loď se převrátila tak nešikovně, že část plachty byla nad vodou a vítr ji hnal daleko větší rychlostí, než jsem byla schopná plavat.
|
Hvězda, která spadla příliš rychle Od loňského olympijského úspěchu mohla být Lenka Šmídová šťastná - jenže ve skutečnosti už půl roku tápe. Jachtařská třída Evropa byla zrušena a na příští olympiádě nebude. Závodnice musí změnit loď. Nejraději by jezdila na dvouposádkové třídě 470, ale zatím nenašla partnerku. Nehledá jen takovou, která by to s plachetnicí skvěle uměla. Ptala jsem se zkušených kormidelníků, jak má být moje partnerka těžká. To vůbec důležité upozorňovali mě. Může mít ideálních jedenasedmdesát a půl kilo, ale když to bude kráva, tak s ní nevydržíš. A tak je Šmídová na začátku. Je to nefér. Ať si jiní sportovci představí, že jim někdo sebere disciplínu z olympiády. Víte, mě ta moje Evropa už stejně nelákala, jezdila jsem na ní deset let, ale teď bych si na ni zase ráda sáhla. |
Byla jste daleko od břehu?
Dvě míle. Ve vestě bych to uplavala nebo by mi záchranáři pomohli, ale to jsem nechtěla. Už bych nemohla pokračovat v závodě. A tak se mi loď pořád vzdalovala. Až po pěti minutách se překlopila úplně a zakotvila. Ten závod jsem pak dojela docela dobře, ale z toho plavání v oblečení a vestě jsem byla úplně vysílená.
Jak se dnes, po čtrnácti letech na oceánu, projevuje vaše mořská nemoc?
Mám ji jenom na velkých lodích - třeba na parníku, když přeplouvám na Mallorku a v noci je vlnobití. To musím zalízt do kajuty a spát, jinak se mi zvedne žaludek. Nebo na týlových plachetnicích, když vlezu do podpalubí a smotávám plachtu - to se mi taky zvedne žaludek.
Takže byste nemohla plout z Ameriky do Evropy jako váš přítel, americký jachtař Mark Mendelblatt?
Nemohla. I když ten Richard Konkolský, který na plachetnici obeplul zeměkouli, míval taky mořskou nemoc. Říkal mi: "Párkrát se pozvracíš a ono tě to přejde. Musíš se jednou odhodlat k dlouhé plavbě a bude klid." Takže z toho nedělejme vědu - naštěstí mořskou nemocí netrpím při závodech ani při tréninku, ale jenom ve chvílích, kdy ztratím z dohledu pevninu. Což se mi často nestává.
Vás asi neláká plout po moři jen tak, o dovolené.
S Markem jsme měli plán, že si po olympiádě pronajmeme velikou jachtu, dáme na ni windsurfingové vybavení, skútry a poplujeme dva měsíce po Karibiku. Ta představa se mi moc líbila, ale po olympiádě jsme se shodli, že po žádné karibické plavbě netoužíme. Naopak, chtěli jsme být daleko od vody a vyrazili na Markovu chatu v Oregonu, kde jsme chodili po horách a jezdili na kolech.
Na takové chatě byste jednou chtěla bydlet?
Je moc na samotě, takže asi ne. Měla bych strach.
Řekněte - chcete se vůbec někde usadit?
Jednou samozřejmě jo, ale nevím kde.
A do příští olympiády stejně nemůžete, pořád budete na moři.
To je pravda, ale můžu po tom toužit, ne?
Tak do jaké země jste si vysnila svůj budoucí dům? Sem? Do Neratovic, kde jste vyrostla?
Tam asi ne, i když jsou pořád lepší než Praha. Tuhle jsem šla nakoupit, na poštu a na finanční úřad, a všechno jsem zvládla pěšky za dvacet minut. Ale určitě bych chtěla bydlet u moře, protože je nádherný ráno vstát a dívat se na vodu, na plachetnice. O to mi jde. Takže myslím, že jednou budu pendlovat mezi třemi místy.
Jenže co děti?
Ty budou pendlovat se mnou.
Kéž by v Praze bylo moře
Střední Evropa, to asi pro jachtařku není nejlepší místo k narození...
Pořád odtud musím vyjíždět - za tréninkem, za závody, pořád. V Česku mám jen překladiště, ale jinak se tady nedá dělat skoro nic. Jen zajít do posilovny.
Přesto - když jste delší dobu pryč, po čem se vám stýská?
Je tady spousta kamarádů, se kterými si ráda sednu a popovídám. Máme takový vztah, jaký s cizincem nikdy mít nebudu...
... prohlásila ta, která už pět let žije s Američanem.
Ale je to tak. S Markem nemůžu vtipkovat o večerníčcích a o tom, jaké jsme ve škole jedli svačiny. To jsou věci, které nikdy nepochopí. On ví, že jsem vyrůstala v komunistické zemi, ale ani se mu nesnažím vysvětlit, že to bylo úplně stejné dětství jako to jeho. Šťastné. Že jsme taky měli chalupu, jezdili do Jugošky k moři a milovali pohádky. Prostě jsem si hrála na ulici s dětmi stejně jako on a ve škole jsem se naučila víc věcí než Američani. Jen jsme doma museli hodně pomáhat a neměli uklízečku jako oni. Tyhle detaily Mark nemůže pochopit. O tom se bavím jen s českými kamarády.
Předpokládám, že se vás nikdy žádný chlap nepokoušel sbalit na projížďku jachtou... Ani Mark?
Ne. Tohle se mi opravdu nestalo nikdy.
To jste se potkali prozaicky, při závodech?
Kde jinde? Devadesát procent času jsem mezi jachtaři. Před pěti lety jsme byli oba na předolympijské regatě a on mi přišel pomoct, když jsem vytahovala loď na břeh. Ale to mi řekl až o rok později, že si mě všiml, když mi tenkrát pomáhal na molo... "Počkej," divila jsem se, "to jsi byl ty? Žádnej dobrovolník?"
Takže na té regatě jste se ještě neseznámili?
Tam, ale až na vodě. Jako vždy jsme měli spoustu času při čekání na vítr, tak jsme si povídali. Co taky dělat jinýho - walkmana tam poslouchat nemůžu. Zajiskřilo to a pak už to šlo jako po másle.
Ale vždyť se pořád vídáte jen jednou za čas!
Z každého roku jsme spolu zhruba polovinu a to podle mě vztahu jenom prospívá. Jo, stýská se mi po něm, ale nehádáme se, pořád se na sebe těšíme... A zrovna teď jsem v klidu, protože tady byl nedávno na návštěvě.
Jak se mu líbily Neratovice?
Tam už byl mnohokrát. Mamina vždycky navaří, takže je spokojenej. I Praha se mu líbí - říká, že by v ní mohl klidně bydlet. Ale když tady není moře, tak není důvod.
Prý občas využíváte i toho, že Mark vystudoval psychologii. Jaké máte problémy?
Dám příklad - dřív do mě třeba někdo naboural, a tak jsem na něj začala křičet. Tolik mě to rozhodilo, že jsem vjela do bójky. Musela jsem v sobě najít sebekontrolu a myslím, že se mi to povedlo. Při olympiádě mi spousta lidí říkala, že nechápou, jak jsem zůstala klidná, když mě v jedné rozjížďce diskvalifikovali. Ale já už umím zapomenout a další rozjížďku jedu na maximum. To je nejdůležitější - všichni mají skvělou loď i fyzičku, ale spousta výborných holek se psychicky složila. V tomhle mi Mark obrovsky pomohl.
Playboy jsem odmítla
Olympiáda v Aténách byla v létě, ale vy prý jste poprvé vyplula už jako sedmiletá prvňačka. Bavilo vás to tenkrát na českých řekách a jezerech?
Pokud nebyl moc silný vítr nebo velká zima. Štvalo mě, že jsem musela jezdit bez ohledu na to, jestli se mi počasí líbilo. Rodiče nás na vodu vyhnali, i když sněžilo, a my se sestrami nikdy nebyly pořádně oblečený... Zima je mi často i teď, ačkoliv mám dávno neoprenový oblek, ale za komunistů nebylo nic - měly jsme pláštěnky, pod tím bavlněné oblečení, které bylo za pět minut promočené, a vlněné rukavice. Občas jsem se na břeh vrátila s pláčem, ale máma mě na břehu otočila: "Mazej na vodu, dojeď ten závod!"
Jaké to bylo v šestnácti, když jste poprvé vyplula na moře?
Italská armáda tehdy pozvala na závod postkomunistické země a já sice přijela s příšernou lodí, ale přibližně stejně na tom byly všechny ty Východoevropanky kolem. Takže jsem doplula jako druhá a nadchlo mě to - říkala jsem si, že tohle bych chtěla dělat. Ten rok mi na svazu nabídli reprezentaci, koupili loď a tím bylo rozhodnuto...
... rozhodnuto, že o patnáct let později vybojujete olympijské stříbro. Změnila ta medaile váš život?
Jako zboží jsem teď dražší, to je jediná změna. Můžu si říct sponzorům o víc peněz. Neříkám, že je o mě taky větší zájem, ale budu teď třeba točit reklamu na pilulky, které ženám zlepšují vlasy a kůži, což by se mi před olympiádou nestalo.
Váháte nad podobnými nabídkami?
Jsou samozřejmě věci, které bych nepřijala. Odmítla jsem třeba focení do Playboye.
Pročpak?
Prostě nechci fotit akty.
A kdyby nabídli pětkrát víc, než nabídli?
Nebavili jsme se o konkrétní ceně. Příčí se mi to. Nechci. Vy byste šel do focení aktů?
Na vašem místě bych si vyslechl, kolik nabízejí, a pak o tom popřemýšlel.
Taky jsem si nechala čas na přemýšlení, neodmítla jsem hned. Ale přišla jsem na to, že nechci. I když mi ta nabídka trošku polichotila.
Konzultovala jste to i s Markem?
I s ním. Říkal, ať si dělám, co chci.
Kde je vaše olympijská loď, Létající Bobina?
Odpočívá v neratovické loděnici a půjde do muzea. Pokoušela jsem se ji sice prodat v aukci, ale nasadila jsem vysokou vyvolávací cenu, čtyři sta tisíc. Takže se to nepovedlo.
Nemáte teď u sebe tu slavnou medaili?
Tahala jsem ji dlouho, ale už nemůžu - já ji opravdu ztratím! Vždycky zapomenu, kam jsem ji dala. Tuhle ležela v jedné kabelce čtrnáct dní, až jednou jsem v ní něco hledala a říkám si: Ježiš! Medaile je tady! A já myslela, že leží úplně jinde!
To jste pro ni ještě nenašla místo?
Ne. Štve mě, že jsem na ni jako jediná nedostala krabičku. Tenkrát na olympiádě jsem medaili ztratila, a když mi ji našla uklízečka, tak jdu do olympijské vesnice a říkám: "Dejte mi krabičku!" A oni: "My už je, holka, máme všechny zabalený v kontejnerech, dostaneš ji v Praze..." A i když se pídím po málo věcech, tak po tomhle jo - měla jsem tušení, že nic nedostanu. Všechno bylo marné, takže tu stříbrnou vždycky vytáhnu z kapsy, už je celá špinavá. Žádné honosné místo nemá.
