Do české metropole zavítal Radmanovič coby host finálového turnaje žákovské soutěže jr.NBA League. Více než tři roky po své poslední profesionální trefě nedá na „velkou“ NBA dopustit.
„Pro mě je potěším zůstat členem rodiny NBA i po konci kariéry. Mohu tak vrátit více do komunity za to, co se dostalo mě,“ svěřuje se 208 centimetrů vysoký vousáč.
A taky velký „oblíbenec“ Phila Jacksona. Trenérský klasik vedl Radmanoviče v Los Angeles Lakers a přezdíval mu Space Cadet či My Favorite Martian. To pro Srbovu slabší herní disciplínu.
Ale střelec byl Radmanovič vynikající. Tahle schopnost jej v NBA udržela dvanáct let a získala mu desítky milionů dolarů. Čím pálil po novinářích při návštěvě v Česku?
Pane Radmanoviči, jak je projekt jr.NBA League důležitý pro NBA?
Ani tak nejde o NBA jako o děti, které se mohou zamilovat do basketbalu. Zvláště v zemích, kde basketbal dosud tak populární není. Třeba Česko nepatří mezi nejznámější basketbalové země, ale doufejme, že se to brzy změní. Hlavní cíl projektu je přitáhnout k basketbalu co nejvíce dětí bude možné. Jednou se to snad vyplatí.
Dá se porovnat, jak to vypadalo v jednotlivých zemích?
Hned se pozná, která země je basketbalová. Před půl rokem jsem byl na finále v Bělehradu a mělo to tam velmi vysokou úroveň, protože basketbal je v Srbsku velmi populární. Tady to takovou úroveň nemělo. Přece jen děti hrály v botách spíše na fotbal, prostě tu není ta basketbalová kultura jako u nás, ale to je právě to, co se snažíme změnit. Ukázat, že basketbal je vážně zábava.
Cítíte na dětech, že je pro ně tento turnaj speciální, protože na sobě mohou mít dresy klubů NBA?
To musí být pro každého jedinečné. Kéž bych měl takovou šanci jako dítě. Pamatuji si, že pro mě bylo vždy největším dárkem cokoli, co mělo spojitost s NBA. Tyto děti mají možnost reprezentovat jeden z NBA klubů. Věřím, že to děti přiměje i k tomu, aby se podívaly na webovky svého týmu, kdo za ně vůbec hraje a seznámí se tak s NBA. Některé děti už třeba nikdy basketbal hrát nebudou, jiné si ho ale zamilují a zamilují si NBA, kterou si třeba někdy i zahrají. I pokud by se tam z těchto děti dostalo jediné, bude to velká věc.
Pamatujete si, kdy jste jako dítě poprvé slyšel o NBA?
To byla bohužel jiná doba. Neměl jsem moc možností se o NBA zajímat, jelikož v televizi nebylo, nebyla ani sociální média jako dnes. Když jsem se náhodou dostal k čemukoli z NBA, byla to velká věc. Když jsem vyrůstal, bylo tu Chicago v čele s Michalem Jordanem. Když mi bylo sedmnáct, dal mi agent podepsanou kartičku s jedním hráčem Chicaga a já byl hrozně nadšený. Teď tu mají děti šanci trávit čas s námi, co jsme v NBA hráli. Je to proces, uvidíme, co přinese budoucnost.
Co je vaše největší vzpomínka na NBA?
Každá vzpomínka je dobrá. Byl jsem tam 12 let a mám spoustu zážitků a každý moment tam jsem si užíval. Největší událostí byla asi možnost zahrát si ve finále, i když jsem bohužel nakonec nevyhrál, tak jen možnost ve finále být byla velkým zážitkem.
Hrál jste v jednom týmu s mnoha hvězdami jako Kobe Bryant, Stephen Curry, před nimi třeba Gary Payton. Kdo byl nejlepším spoluhráčem?
To se těžko hodnotí. Bylo hodně hráčů, kteří měli na mou kariéru velký vliv. Někteří z nich ani nejsou tak známí. Od každého jsem se něco naučil. Někteří nebyli tak otevření, ale vždy je především na samotném hráči, zda se od nich chce něco naučit a řekne si o radu a bude se snažit je okopírovat. Samozřejmě každý máme své limity a někdy se nepovede být tak dobrý jako ti nejlepší. To je krása sportu. Kdyby všichni uměli všechno, nebylo by to tak zajímavé. Každý chce být nejlepší, ale jen někomu se to povede.
Vybaví se vám Jiří Welsch, se kterým jste se v Praze znovu setkal, ještě z NBA?
Ovšem. Hrávali jsme proti sobě. Pamatuji si ho hlavně z doby, kdy hrál za Golden State a já v Seattlu.
Nyní tam má český basketbal jen Tomáše Satoranského, znáte ho?
Moc ne. Teď už to tolik nesleduji. Spíše kluky, se kterými jsem hrával. Příště se na něj zkusím zaměřit.
Vladimir Radmanovič, Eva Vítečková-Hlaváčková, Miroslav Jansta a Jiří Welsch. Ale hvězdou české jr.NBA League se stal písecký školák Josef Svoboda.
On teď nedostává čas na hřišti. Máte pro něj radu, jak se vyrovnat s tím, že nemá šanci ukázat, co v něm je?
Vím, že je to těžké, sám jsem to zažil. Rady se dávají snadno, ale kdo to nezažil, tak to nepochopí. On je naštěstí ještě mladý a má všechno před sebou. Jeho čas přijde. Teď může jen makat mimo hřiště a být připravený, až dostane šanci. Pak ji musí využít. Pokud se mu to nepovede, tak bude jeho situace ještě složitější. To je jediná rada, co mohu dát. Nesmí propást svou příležitost. Pokud zůstane silný mentálně, bude to v pohodě.
Čím to, že to mají Evropané v NBA složitější než američtí hráči?
Dnes je snazší se do NBA dostat než dříve, protože Euroliga je mnohem sledovanější. Pak už je to na mnoha faktorech. Je třeba mít štěstí na klub i trenéra, která ve vás bude věřit. Občas nemáte vše ve svých rukách a rozhodují o vás jiní. Ale i když se nepodaří v NBA zůstat delší dobu, tak i ta zkušenost je velmi cenná a člověk se tam toho hodně naučí. Jiří Welsch tam byl čtyři roky a určitě mu to dalo hodně i do další kariéry.
