Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vítr i déšť pomohly ke skoku století

11 2000
Bylo deset minut po půl čtvrté odpoledne a ve vzduchu byla cítit blížící se bouřka. Rok 1968, olympijské hry v Mexico City. Na stadionu v nadmořské výšce 2248 metrů se právě rodila atletická událost století. Dvaadvacetiletý Američan Bob Beamon se rozbíhal ke svému prvnímu pokusu ve finále skoku do dálky. Byl rychlý, mohutně se odrazil, za letu se dostal do velké výšky. Letěl daleko. Když klesal k zemi, předkopnul nohy před sebe. Po dopadu ještě dvakrát lehce poskočil. Začalo pršet. V dešti se kolem sektoru seskupil hlouček rozhodčích a členů jury. Beamon seděl na bobku a čekal, kolik se objeví na tabuli. Pak zasvítila tři čísla: 890. Málokdo byl ochoten tomu uvěřit. Všichni si mysleli, že jde o chybu. Do té doby drželi světový rekord Američan Ralph Boston a Rus Igor Ter-Ovanesjan výkonem 835 centimetrů. Víc než půl metru k tomu, kousek od devíti metrů? Lidé se zdráhali si to připustit. Nicméně Beamon už radostně skákal do vzduchu a objímal se s každým, kdo byl kolem něj. "Líbal jsem zemi, protože jsem chtěl poděkovat dobrému duchu, který přesně vedl mou nohu na správné místo," řekl Beamon. Olympijské finále nabité konkurenty jako by skončilo předčasně. Oba předchozí rekordmani byli u toho, Boston získal bronz, Ter -Ovanesjan skončil čtvrtý a bez medaile. Soutěž dojela k cíli samospádem. Beamon si skočil ještě jednou a zbytek pokusů vynechal. Jeho první skok byl výjimečný a v tu chvíli nepřekonatelný. Novináři rychle přišli na přízvisko: Skok do jedenadvacátého století. Nebylo to tak. V roce 1991 jiný Američan, Mike Powell, přeskočil Beamona o pět centimetrů. Vždycky se ale bude vzpomínat na legendární Beamonův skok. V konci šedesátých let totiž působil jako z jiné planety. Dlouho se vedly diskuse, jak se to vůbec mohlo stát. Jisté je, že Beamon měl štěstí na souhrn okolností. V první řadě se mu povedl báječný pokus, technicky téměř dokonalý. Za druhé, vzduch v Mexico City byl velmi řídký, díky nadmořské výšce a blížící se bouřce. Za třetí, podpora větru přesně dosáhla nejvyšší povolené hranice, dvou metrů za vteřinu. Americký časopis Sports Illustrated zpracoval analýzu, podle které by Beamon v nulové nadmořské výšce a bez podpory větru skočil 856 centimetrů. Také výzkumy francouzského novináře Gastona Meyera ukazují, že v těchto podmínkách by skok byl o čtyřicet centimetrů kratší. "Pravý důvod mého výkonu byla atmosféra celého závodu, kvalita soupeřů," tvrdil Beamon. "Chtěl jsem každého porazit."
Autor:


Témata: Země (planeta)




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze