Tudíž jste ještě nezačali slavit?
Zatím ne, ale já se teď odebírám za kamarády volejbalisty, kteří sledovali finálový závod v jedné zdejší hospůdce. Jdu si to za nimi užít, takže jsem vlastně těžce zaneprázdněn.
Překvapilo vás synovo vítězství?
Trochu mě překvapilo, že šel všechny pokusy beze zbytku. Že po tak nádherném prvním pokusu nějaké nevynechal a nezkusil to pak ještě jednou. To už je teď jedno, ale mně i mojí paní bylo naprosto jasné, že to bude ten první pokus. A vyšlo to. To, co Víťovi scházelo loni v Londýně, mu vyšlo teď. Je to prima, protože Pitkämäkiho vyrovnaná série, to byla silná konkurence. A jen deset centimetrů rozdílu...
Váš syn na velké vítězství čekal dlouho. Jak se cítíte, když se to konečně povedlo?
Ještě to na mně tolik nedolehlo. Vidím to v kontrastu s naším starším synem, který sledoval finále taky v jakési hospůdce s kamarády, ten přišel dojatý a zároveň rozjásaný, ale na mě a mojí choť to asi teprve přijde. Je to samozřejmě skvělé, syn si to za tu práci zaslouží, konečně měl taky trošku toho štěstíčka. Je to taky o zdraví, takže jsme se báli, že se mu to třeba zase nepodaří, protože jeho kariéru hodně poznamenala dlouhodobá zranění. Jednou toho přece na tři roky nechal. Takže - konečně se mu to nějak vrátilo.
Pokud jde o světové šampionáty, Moskva byla po Berlíně 2009 a Tegu 2011 jeho třetím pokusem. Čekal podle vás na světové zlato dlouho? Jak to cítíte?
Delší doba to je i není. Ale když se na to podívám zpětně, tak už v roce 2002 závodil na juniorském mistrovství světa na Jamajce, kde byl devátý, jenže pak se zranil a taky toho na nekolik roků nechal. Vrátil se, ale teprve před dvěma lety poprvé neměl žádné zdravotní problémy. A hned se to projevilo, v Tegu byl čtvrtý. A totéž loni v Londýně - to přece nebylo špatné. Ale když jel do Berlína, tak jsme věděli, že je zraněný. A skončil v kvalifikaci. Pak už to ale bylo pokaždé finále.
Včetně olympiády v Pekingu v roce 2008. Dlouho se víc hovořilo o talentu jeho mladšího kolegy Petra Frydrycha, než o vašem synovi, který byl vždy spíše tím "druhým vzadu", i když pak dosáhl dobrého či výborného výsledku. Nemrzelo vás to?
Tak nějak to bylo, ale mně to nemrzelo. A myslím to upřímně. Vím totiž, že Péťa Frydrych je výborný kluk a Víťův velmi dobrý kamarád. Ono je to taky trochu o povaze, Víťa je trochu introvert, který se spíše vyhýbá mediálnímu zájmu, a tak jsme to brali i doma. Nicméně cítili jsme, že je dobrý, že jednou ta odměna přijít musí. A přišla! Vidíte? Začíná mi to docházet.
Byl jste před finálovým závodem nervozní?
Přiznám se, že tentokrát vůbec ne. Dřív to se mnou cloumalo, pak to buď opadlo, nebo gradovalo. To záleželo na tom, jaký byl na Víťu pohled při představování na začátku soutěže. Už podle výrazu jeho tváře jsem věděl, že to nebude žádná sláva - ať už to byl Peking, nebo Londýn. To jsme viděli, že to tam není. Ale na loňském mistrovství Evropy v Helsinkách se tvářil normálně, a vyhrál. A když se tvářil tak nějak normálně i teď, tak mě to uklidnilo. Věděl jsem, že to bude ten první pokus. A měl jsem pravdu, s manželkou jsme si říkali, že je to asi zázrak, který se možná už nebude opakovat.
Kdy jste mluvil naposledy se synem? Co říkal?
Asi čtyři hodiny po kvalifikaci jsme si psali esemesky o jeho koleni. Napsal, že ho trochu cítí, ale rozhodující bude pátek. Já ho před závody nechávám v klidu, na povzbuzující esemesky je spíš maminka, ale ani ona to nepřehání.
Prožívali jste finálové drama až do posledního Pitkämäkiho pokusu, nebo jste věděl, že už se nic nestane?
Vnitřně jsem cítil, že už to vydrží, nicméně jsme to prožívali. Tero totiž měl fazonu, lítalo mu to pěkně. To se musí uznat. Ale těch deset centimetrů tam zůstalo...
Jakou chystáte čerstvému šampionovi doma odměnu?
To se musím zamyslet, něco dobrého uvaříme. Dobré jídlo je samozřejmost, protože Víťa je u nás během roku tak málo, že je to pokaždé svátek. A důvod k vyvařování oblíbených jídel.
Co to tedy bude?
Ježíši, počkejte, zeptám se ženy... Už vím. Přijde i starší Víťův bratr se synkem, naším vnukem, což je hokejista a letos to poprvé zkusil s oštěpem. A už je první v republikových tabulkách starších žáků! Takže se nás sejde víc a hlavním chodem bude kachna, hezky se zelím, k tomu křen a knedlíček... A dobré víno z Kobylí, odkud pocházíme já i moje paní. Víťa je Hodoňák, ale obě babičky má v Kobylí.
