Silniční kolo? Nemám
Od doby, co skončilo tréninkové centrum mládeže v Brně a on zůstal bez práce, tedy víc než deset let, nemá silniční kolo.
S manželkou učitelkou ale pravidelně vyráží na horském kole. V létě zvládnou v kuse i osmdesát kilometrů. „Mám zažité její tempo, závodníkům bych už nestačil,“ odmítá aspoň symbolickou účast na startovní čáře mezi veterány.
Přitom ve své době, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, proháněl nejlepší profesionály. Vizáží i stylem připomínal legendárního Belgičana Eddyho Merckxe. „S ním a dalšími jsme se utkávali na olympiádě nebo mistrovství světa a byli jsme rovnocenní,“ říká. „Po roce aklimatizace mezi nimi bychom je mohli porážet.“
Lucien Acou, významný kouč a Merckxův tchán, to potvrdil i pro časopis Peloton: „Kdyby mohl opustit Československo, hned bych ho angažoval.“ „Amatéři“ ze socialistických zemí tehdy ale do slavných stájí nesměli. Komunistický režim jim sebral šanci na slávu i peníze. „Mrzet mě to může, ale nic s tím nenadělám. Zažili jsme kupu legrace a mohli aspoň cestovat,“ nestěžuje si věčně dobře naložený kumpán.
Za Veselým „v háku“
V encyklopediích i srdcích fanoušků zůstane navždy zapsán jako druhý československý vítěz Závodu míru po Janu Veselém. V roce 1964, při jeho druhém startu, mu bylo teprve jedenadvacet. Sršně, neboli žlutý dres vedoucího závodníka, oblékl už po 4. etapě. „Smolíčku, Pacholíčku, dojeď nám do Prahy ve žlutém tričku,“ křičely na svého miláčka ženy podél celé trati. Dokázal to.
Dorazil tak do cíle cesty, na niž se vydal právě po vzoru Veselého. Jeho první etapový vavřín z Pardubic 1949 tehdy očaroval šestiletého Honzíka ze sousedního Hradce Králové. Pořádné kolo, favorita, ale dostal od táty za vysvědčení až v patnácti. A než se dostal do Dukly Brno, musel si odsloužit pár ostrých týdnů se samopalem.
Na kole poznal nejlepší kamarády. „Třeba Pavla Doležela, Orla Toleďáka.“ S dnešním ředitelem Závodu míru se jednou v Rakousku na trati nemohli dohodnout. Hecovali se tak dlouho, až prohospodařili náskok a ztratili tím nárok na peugeota jako cenu. V té době...
Májový triumf žádná z více než sta výher v jeho kariéře nepřekonala. „Závod míru sleduju dodnes, nejvíc ze všech závodů,“ povídá. „A z cyklistů znám pořádně už asi jenom Svoradu, s jehož tátou jsem jezdil.“ Koncem sedmdesátých let se stal Smolík jedním z prvních spolukomentátorů v České televizi.
Dnešní hvězdy Padrnos, Tesař i Trkal přiznávají, že si cyklistiku zamilovali díky jeho zapáleným komentářům. „Uměl mluvit a věděl, co říká,“ vzpomíná na něj tehdejší redaktor, cyklistický expert Robert Bakalář.
Navzdory pádům a defektům
Smolík však na své pouti šlapal i tmavými tunely. První žena, letuška, zahynula při havárii letadla v Tripolisu. Soud pak, protože se již rozcházeli, přiřkl dcerku manželčiným rodičům. Začal znovu. Syn z druhé rodiny přišel při dětských hrátkách o oko. Při prvním tréninku s kluky v Brně jednoho z jeho svěřenců srazil a usmrtil náklaďák. „Od té doby jsem měl strach,“ přiznává. Sám utrpěl jediné vážnější zranění, když ho jednou v Terezíně trefil motocyklista a roztrhal mu záda.
A když v roce 1991 stát zrušil tréninková střediska, přišel o trenérské místo. Pomohli mu až cyklističtí kamarádi z Belgie. „Tři měsíce jsem jezdil s kamionem. To byla hrůza, čekat někdy i čtyřiadvacet hodin na hranicích,“ vzpomíná. Potom dovážel sportovní oblečení. „Ale vytlačily nás supermarkety, už nešlo konkurovat,“ mávne rukou. Jeho partner, bývalý dráhař Arnošt Drcmánek, se vrátil k cyklistice. Smolík míří do důchodu.
Chalupář s. r. o.
Před dvaceti lety koupil polozbořené stavení v Jevišovce, kousek od rakouských hranic, a stal se z něj chalupář. „Mám rád práci se dřevem. Pilky, kotoučovky, hoblíky... Všechny prkenné podlahy jsem si položil sám,“ vypráví s hrdostí.
Před dvěma lety se do Jevišovky odstěhoval natrvalo. „Město už mi vůbec nechybí,“ mávne rukou. Nepostrádá ani ruch cyklistických závodů. „Vedle má chalupu trenér Karel Vávra a jeho komentáře mi akorát stačí.“ Pod Smolíkovýma rukama vyrostl pozdější mistr světa a dnešní reprezentační šéf Svatopluk Buchta nebo třeba sprinter Miroslav Vobořil.
Ale s dospělými cyklisty by se mu dohadovat nechtělo. „Slýchám to pořád: Nechtějí trénovat ani závodit, jenom si chodit pro peníze.“ A někteří ještě dopují. „Jo, za nás už Němci určitě čistí nebyli, říkali jsme jim chemici. Ale my nevzali nic. Jezdili jsme ještě jenom na pivo.“
 Cyklista Jan Smolík v době svých největších úspěchů (vlevo) a dnes. |
