Jedenatřicetiletý vytrvalec z libereckého Slovanu chyběl za posledních pět let na nejvyšším stupínku mistrovství republiky, jež je tradičně součástí závodu, pouze jednou -v roce 2014 bral bronz.
O minulém víkendu získal v Pardubicích svůj čtvrtý titul za výkon 1:06:19 hodiny, když za celkovým vítězem Joelem Mwangim zaostal jen o 54 vteřin.
„Jsem rád, že se to zase povedlo,“ řekl Pavlišta. „Ale běžel jsem čtrnáct dní předtím v Praze, kde jsem byl až třetí - nebyli tu dva rychlejší kluci Jirka Homoláč a Milan Kocourek. Kdyby ano, asi by to dopadlo jinak. S časem úplně spokojený nejsem, možná to bylo i těmi podmínkami. Všichni ho tu měli trochu pomalejší než v té Praze,“ srovnával.
Myslel bych si, že když je pod mrakem a nepraží slunce, mělo by to běžcům naopak vyhovovat...
Počasí nebylo špatné, jenom vzadu na trati foukal vítr. Scházela tam divácká podpora, musel jsem se mezi těmi poli nutit. Tempo tam hodně klesalo.
Když to srovnáte s loňským rokem, bylo to, co se podmínek týká, tehdy příjemnější?
To jsem jeden běžel celou dobu s jedním z odpadlých Keňanů až do cíle, pořád jsem měl s kým bojovat, s kým se tahat. Takže to bylo lepší. Měl jsem nějakou motivaci, teď ne. Přede mnou nikdo, za mnou taky ne. To druhé kolo bylo takové úmorné.
Musel jste na trati řešit nějakou krizi?
Ani ne, naběháno mám dost. Celou zimu jsem byl zdravý, takže příprava se mi povedla docela dobře. Doběhl jsem to docela na pohodu. Vzhledem k pražskému maratonu, který mě zanedlouho čeká, to nebylo špatné.
Za rok byste mohl mít v Pardubicích půlkulatý počet vítěství. Dá se počítat s tím, že se na zdejší závody vrátíte?
Úplně přesvědčený nejsem o ničem. Běhání je dost nejistý sport. Člověk nikdy neví, kdy ho začne něco bolet, kdy přijdou nějaké problémy, nebude forma. Nevím. Když mi to bude běhat a bude mě to dál bavit, určitě rád znovu přijedu. Ale rok dopředu se to slíbit nedá.
Zranění vás trápí?
Docela jo. Každý rok mám něco. Hlavně v zimě, kdy objem roste a běhá se v těch marastech - to často stojím se zraněnými achilovkami, s lýtkem...
