Když se letos Městský stadion ve Vítkovicích konečně dobudoval a chystal se na 54. ročník největšího atletického mítinku u nás, světový rekordman se zasnil: „Tady bych si rád zazávodil, stadion je krásný, atmosféra z něj úplně čiší. A to tam ani nebyli diváci.“
Filmaři mítinku, jemuž 48letý Železný šéfuje, ho proto vyzvali: Tak si pojďte hodit.
„Jenže já oštěpy maximálně přenáším klukům na tréninku, už neházím,“ bránil se zprvu. „Už prostě nemám na to, abych házel nějakou slušnou vzdálenost, kterou bych se pak mohl pochlubit.“
Ale než aby hod s televizním oštěpem dovolil svým svěřencům, pro něž by těžší a nevyvážené náčiní představovalo zbytečné riziko, nastoupil ředitel Zlaté tretry do sektoru sám. „Jestli vám bude stačit 40 metrů,“ říkal, než se rozběhl k pokusu.
Hlava se točí ze záběrů, které kamerka natočila, a Železnému hod v Ostravě oživil staré vzpomínky. „Ale bolí mě potom trošku loket,“ přiznal.
Devět let je to, co naposledy na „svém“ mítinku házel, a devatenáct, kdy trojnásobný olympijský vítěz vytvořil neskutečný světový rekord 98,48 metru, na nějž nikdo zatím nemá. „Sám nevím proč.“ Snad proto, že oštěp je disciplína ohromně náročná na pohybový aparát a řada závodníků, kteří jsou na špičce, se na vrcholu dlouho neudrží, protože je srazí zranění. Snad proto, že těm nadějným schází touha rvát se.
„Když mladý Tero Pitkämäki házel 90 metrů, říkal jsem si: To by mohl být on,“ vzpomínal Železný. „Stejný potenciál měl Sergej Makarov, kterého jsem v tréninku viděl házet 92 metrů, ale v závodě to nikdy nepředvedl. Andreas Thorkildsen taky jako mladý vypadal dobře, získával zlaté medaile, ale svůj výkon neposunul.“
